Mocná a bohatá rodina Sinclairových tráví každé léto na soukromém ostrově Beechwood. Stejně tak i Cadence, nejstarší ze Sinclairových vnoučat, dědička ostrova, majetku i peněz. Až do léta, kdy jí bylo patnáct. Kdy se zamilovala do Gata. A kdy utrpěla během nehody traumatické poranění hlavy, které jí způsobilo částečnou ztrátu paměti.
Cadence, Mirren, Johnny a Gat si přezdívají Lháři. Cadence, Mireen a Johny jsou Sinclairovi. Mladí, krásní, světlovlasí, bohatí. Gat není Sinclair. Má snědou pleť, černé vlasy a úplně jiný náhled na život. Každé léto byli na ostrově nerozluční – až do oné osudné noci, která všechno změnila.
Od nehody Cadence trpí krutými migrénami a bolestmi. Netuší, co se tehdy stalo. A nechápe, proč Gat zmizel z jejího života. O dva roky později přijíždí zpět na ostrov Beechwood. Touží se setkat s Lháři a hlavně s Gatem a konečně se dopátrat pravdy o tom, co se onu noc událo. Ale nic není jako dřív. Nebo ano?
Příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu Cadence. Ta patří mezi ty zvláštní hrdinky, ke kterým je takřka nemožné vytvořit si jakýkoliv vztah. Je to dáno hlavně tím, že není duševně úplně v pořádku, takže nahlíží na svět trochu zvláštně. Mirren působí mile a sympaticky, Johnny se naopak dost často chová nezdvořile a nejde daleko pro štiplavou poznámku. Všichni ale patří do rodiny Sinclairů, takže občas jednají zhýčkaně a sobecky. Nejsympatičtější je Gat, kterému nechybí inteligence, rozumné názory a sociální cítění. U celé rodiny Sinclairů čtenář cítí pod nablýskaným povrchem disharmonii a spoustu polopravd, lží a tajemství.
E. Lockhartová pracuje se slovy podobně jako třeba Tahereh Mafi ve své sérii Jsem roztříštěná. Přeškrtané věty tu sice nenajdete, ale neváhá porušovat větnou stavu nebo používat zvláštní a místy i morbidní přirovnání. Celá kniha je napsána v krátkých a úderných větách, které jí dodávají na nevšednosti, zároveň ale s největší pravděpodobně budou iritovat příznivce složitějších větných konstrukcí. Díky jednoduchým větám ale příběh plyne rychle dopředu, má spád a pro čtenáře tudíž není problém knihu zhltnout během jednoho nebo dvou odpolední.
E. Lockhartová si hraje nejenom se slovy, ale i s představivostí a očekáváním čtenářů. Za ústřední zápletku si zvolila poměrně obtížné téma, ale zpracovala ho kvalitně. Ostrov lhářů spěje k šokujícímu odhalení o tom, co se stalo v létě, kdy Cadence bylo patnáct. Většinu čtenářů to pravděpodobně skutečně překvapí a ty citlivější možná i rozpláče. Pokud ale někdo četl knihu s podobnou tématikou, bude mít poměrně brzy podezření, co na něj autorka chystá. Na to, jak a proč se to všechno stalo, si ale musí počkat až do samého závěru. Ten je poměrně otevřený. Přestože E. Lockhartová objasnila to hlavní, odpovědi na některé otázky zůstaly nevyřčeny, což může zvídavější čtenáře zklamat.
Ostrov lhářů přináší poměrně neobvyklý příběh, záhadu, překvapivé odhalení, vše ozvláštněné autorčiným osobitým stylem. Přes své kvality se Ostrov lhářů řadí mezi knihy, ze kterých jsou jedni nadšení, a druhé nechává chladné. Nejvíc si ho nejspíš užijí mladší čtenáři, kteří dokáží ocenit dramatický příběh s nečekanou pointou a autorčin neobvyklý styl.
Cadence, Mirren, Johnny a Gat si přezdívají Lháři. Cadence, Mireen a Johny jsou Sinclairovi. Mladí, krásní, světlovlasí, bohatí. Gat není Sinclair. Má snědou pleť, černé vlasy a úplně jiný náhled na život. Každé léto byli na ostrově nerozluční – až do oné osudné noci, která všechno změnila.
Od nehody Cadence trpí krutými migrénami a bolestmi. Netuší, co se tehdy stalo. A nechápe, proč Gat zmizel z jejího života. O dva roky později přijíždí zpět na ostrov Beechwood. Touží se setkat s Lháři a hlavně s Gatem a konečně se dopátrat pravdy o tom, co se onu noc událo. Ale nic není jako dřív. Nebo ano?
Příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu Cadence. Ta patří mezi ty zvláštní hrdinky, ke kterým je takřka nemožné vytvořit si jakýkoliv vztah. Je to dáno hlavně tím, že není duševně úplně v pořádku, takže nahlíží na svět trochu zvláštně. Mirren působí mile a sympaticky, Johnny se naopak dost často chová nezdvořile a nejde daleko pro štiplavou poznámku. Všichni ale patří do rodiny Sinclairů, takže občas jednají zhýčkaně a sobecky. Nejsympatičtější je Gat, kterému nechybí inteligence, rozumné názory a sociální cítění. U celé rodiny Sinclairů čtenář cítí pod nablýskaným povrchem disharmonii a spoustu polopravd, lží a tajemství.
E. Lockhartová pracuje se slovy podobně jako třeba Tahereh Mafi ve své sérii Jsem roztříštěná. Přeškrtané věty tu sice nenajdete, ale neváhá porušovat větnou stavu nebo používat zvláštní a místy i morbidní přirovnání. Celá kniha je napsána v krátkých a úderných větách, které jí dodávají na nevšednosti, zároveň ale s největší pravděpodobně budou iritovat příznivce složitějších větných konstrukcí. Díky jednoduchým větám ale příběh plyne rychle dopředu, má spád a pro čtenáře tudíž není problém knihu zhltnout během jednoho nebo dvou odpolední.
E. Lockhartová si hraje nejenom se slovy, ale i s představivostí a očekáváním čtenářů. Za ústřední zápletku si zvolila poměrně obtížné téma, ale zpracovala ho kvalitně. Ostrov lhářů spěje k šokujícímu odhalení o tom, co se stalo v létě, kdy Cadence bylo patnáct. Většinu čtenářů to pravděpodobně skutečně překvapí a ty citlivější možná i rozpláče. Pokud ale někdo četl knihu s podobnou tématikou, bude mít poměrně brzy podezření, co na něj autorka chystá. Na to, jak a proč se to všechno stalo, si ale musí počkat až do samého závěru. Ten je poměrně otevřený. Přestože E. Lockhartová objasnila to hlavní, odpovědi na některé otázky zůstaly nevyřčeny, což může zvídavější čtenáře zklamat.
Ostrov lhářů přináší poměrně neobvyklý příběh, záhadu, překvapivé odhalení, vše ozvláštněné autorčiným osobitým stylem. Přes své kvality se Ostrov lhářů řadí mezi knihy, ze kterých jsou jedni nadšení, a druhé nechává chladné. Nejvíc si ho nejspíš užijí mladší čtenáři, kteří dokáží ocenit dramatický příběh s nečekanou pointou a autorčin neobvyklý styl.
Autor: Suzannee
Zdroj: suzanneeworldofbooks.cz