Jakub Szántó pracuje od roku 1999 jako televizní reportér. Začínal na TV Nova, odkud přešel do České televize. Od léta 2013 působil jako její zpravodaj na Blízkém východě, na který se ve své kariéře soustředí. Na zpravodajský post ho doprovodila i jeho žena, novinářka a úspěšná televizní scenáristka Lenka Szántó, a jejich dva synové Eliáš a Benjamin. Jakub Szántó je laureátem Novinářské ceny 2014 a Peroutkovy ceny 2017. Vystudoval na Univerzitě Karlově a Středoevropské univerzitě v Budapešti. Na Univerzitě Karlově ukončil svá studia doktorátem z moderních dějin. Za oponou války
Za oponou války je prvotina z pera válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě. Jakub Szántó barvitým jazykem zprostředkovává pozadí dějinných událostí pohledem očitého svědka. Zároveň poodhaluje a demýtizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění, které jako vystudovaný historik zasazuje do širšího dějinného kontextu, kniha dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Knihu doprovází bohatá obrazová příloha autorových fotografií z terénu.
Co bylo hlavní motivací pro napsání knihy?
Já se přiznám, že jsem měl vždycky sen, že jednou napíšu knihu. Ta práce, kterou dělám již více než 20 let, má spoustu aspektů, které divák nevidí. A spousta těch neuvěřitelných zážitků, které zažíváme za oponou, zůstává skrytá. Dělal jsem si několik let poznámky, formoval jsem myšlenky a strukturu, aby mohla kniha vzniknout.
Jak těžké pro vás bylo zkrotit vaši paměť, aby ta kniha byla srozumitelná i pro čtenáře, kteří s vámi na daných místech nebyli?
Já se psaním poměrně dlouhou dobu živím, takže to zase tak těžké nebylo. Jsem vystudovaný historik, takže jsem se to snažil zasazovat do dějinných kontextů, aby bylo jasné, co jsme zrovna prožívali. Dělal jsem si poznámky a vytáhl jsem si z archivů své reportáže.
Jak se rodila vaše představa knihy po formální a obsahové stránce?
Já jsem nechtěl vydat knihu válečných pamětí. Myslím, že takových knih je spousta a od chytřejších lidí než jsem já. Chtěl jsem se podělit o silné zážitky, které jsme prožili. Vymyslel jsem si takový katalog všech našich cest a vymyslel jsem si 7 aspektů práce, které jsou podstatné.
Jakou průpravu by měl mít člověk, který vyrazí jako zpravodaj do zóny konfliktu?
Myslím si, že neexistuje vůbec nic, co by vás na to mohlo připravit, je to strašně specifické. Existují nějaká pravidla a podmínky. Dále existují kurzy, aby člověk pochopil, jak v takovýchto zónách fungovat. My jsme se neměli dříve od koho učit, dnešní mladší generace se už od koho učit má, ale my zas nejsme tak moc staří, abychom je k tomu pustili.
Když se vrátíme na začátek vaší žurnalistické kariéry, co vás nejvíce formovalo a dělalo z vás lepšího reportéra?
Já si myslím, že můj původní šéf Pavel Zuna, který mě učil novinařinu úplně od základu, chtěl, abych psal zprávy pro lidi, abych je neštval něčím, co ty lidi nezajímá. Druhý člověk je asi Zdeněk Šámal z České televize, což je náš současný šéf.
V Izraeli jste strávil posledních pět let. Jakou mentalitu jste tam poznal? A co znamená v Izraeli standardní bdělost?
Znamená to, že každý člen společnosti je členem obranného systému, nikde nenajdete odloženou tašku, někdo by to tam ihned řešil, každý kolem sebe trochu skenuje.
Jak je těžké s sebou na misi vybrat správného kameramana?
Kameramani se nepřidělují, my s Markem spolupracujeme už dlouho a sedli jsme si.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
