V knize Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo jste si vzali na paškál naše čelné politiky. Nebáli jste se, že budete takříkajíc nosit sovy do Atén?
Stěžování si na politiky je přece oblíbenou disciplínou nejen v českých hospodách. Domníváme se, že mezi hospodou a naší knihou je velký rozdíl. Nic proti hospodám. Člověk si v nich zanadává, zanotuje s kumpány, uleví si. My nenadáváme, my si nestěžujeme. Naším cílem bylo, na rozdíl od většiny hospodských debat, dané politiky pochopit. Pokusili jsme se seriózně rozklíčovat skutečné důvody jejich často zhoubného chování. Byla to analytická, místy detektivní, ale velmi zajímavá práce. Pochopit člověka je totiž ten nejjednodušší způsob, jak eliminovat jeho jednání anebo zefektivnit spolupráci s ním. Naše kniha není psaná stylem nemáme rádi Zemana, tak mu to teď osladíme. Vůbec ne. Své závěry jsme dávali do kontextu se závěry vědců. Věděli jsme, že by naše kniha nestála za nic, pokud bychom dali průchod emocím. Tomu jsme se chtěli za každou cenu vyhnout.
Píšete, že když jste se rozhodovali, jaká by měla kniha být, shodli jste se na tom, že především nepříjemná. Proč?
Možná to v dnešní době bude znít divně, ale chtěli jsme najít pravdu. Pokud máte nějaký osobní, rodinný či národní problém a skutečně ho chcete vyřešit, dřív nebo později na nutnost být pravdivý narazíte. Bez pravdy, respektive bez touhy ji nalézt, se prostě dál nepohnete. A každé poznávání je svým způsobem nepříjemné. Získané „objektivní“ informace totiž vždy konfrontujete se „svou“ pravdou, představou, názorem, přáním. Naše kniha hladí proti srsti – politiky i čtenáře. Domníváme se, že mnoho lidí naši knihu možná ani nedočte. Ne proto, že by byla špatná, ale protože jim skrze povídání o psychopatech pokládáme otázky, na které se budou bát sami sobě odpovědět. Dalo by se říct, že naše kniha je taková stezka odvahy.
Na obálce knihy je karikatura tří vrcholných českých politiků, na něž se zaměřujete i v samotném textu. Proč právě na ně?
Zde je odpověď jednoduchá. Protože jsou podle našeho názoru nejvíce emočně postižení. Jsou nejvíc vidět a páchají – nebo napáchali – nejvíce škod.
Na jaké další postavy politické scény by stálo za to se podívat?
Zajímavým „studijním materiálem“ by podle nás mohli být třeba Tomio Okamura, Václav Klaus mladší, Alena Schillerová nebo třeba člen Rady České televize Luboš Xaver Veselý. Bylo by zajímavé prozkoumat vnitřní život a emoční zázemí úspěšného člověka, který, když mu dá doba příležitost, začne ve své podstatě ubližovat lidem. Tyto lidi jsme ale nezkoumali. Jen se nám z jejich chování zdá, že by mohli být „zkoumání hodni“.
Čím to je, že se lidé s tak pochybnými psychologickými profily prodrali do prominentních politických pozic?
Tito lidé jsou abnormálně emočně zranění, charakterově zmrzačení, a tento hendikep je ve světě politiky paradoxně extrémně zvýhodňuje. Nevadí jim „chodit přes mrtvoly“, proto se snadněji dostávají do vysokých pozic, a když jich dosáhnou, když získají moc, tak se jim jejich osobní a často celoživotní problém doslova vymkne z ruky. Neumějí se ovládat, a vlastně ani nechtějí, protože jim jejich chování přináší emoční uspokojení. Mluvíme zde o emočním nastavení jejich života. O tom, zda budou svému okolí pomáhat nebo škodit. O tom všem se čtenář v knize dočte.
Jak se vláda takových lidí může podepsat na nás samotných?
Zde bychom si dovolili odpovědět otázkou. Co se stane, když dáte do jedné bedny k chutnému a zdravému masu maso zkažené? Myslíte si, že se zkažené maso uzdraví?
V knize popisujete i jakési archetypální příběhy lidí, kteří podlehli kouzlu politika, jenž jde proti proudu. Myslíte si, že vaše kniha může oslovit i čtenáře s podobnou zkušeností?
Byli bychom velmi rádi, ale zase na druhou stranu buďme realisté. Lidé, kteří podlehli „kouzlu politika“, mu podlehli emočně. Na tom není nic špatného. Všichni emočně podléháme. Druhému pohlaví, dětem, slibům. Na pováženou to však začíná být, když vás dotyčný politik vede do pekel, začínají vám hořet tkaničky u bot a vy mu stále tleskáte. Naše kniha vyžaduje od čtenáře odvahu. Skutečně. Není to fráze. Ne odvahu ukázat na politika, ale odvahu ukázat na sebe. Byli bychom rádi, kdybychom alespoň jednoho čtenáře k tomuto nadlidskému úkolu přiměli. Chceme vést se čtenářem dialog, ale také chceme, aby ho vedl čtenář sám se sebou. Možná jsme si ukousli velké sousto, ale museli jsme to zkusit. Myslíme si, že naše kniha vzbudí silné emoce. Současně však očekáváme, že se čtenář nad tím, co v knize říkáme, nakonec přece jen zamyslí.
Tvrdíte, že nechcete popisované politiky soudit, ale v první řadě pochopit. Povedlo se to?
Domníváme se, že ano. Chování a rozhodování daných politiků je pro nás nyní jasnější, čitelnější, de facto méně stresující. Víme, na čem jsme. Ale to je pouze náš pohled na věc. Zda se nám to povedlo, to ať laskavý čtenář posoudí sám.
Popisujete i to, jak lze poznat psychopata „na dálku“, konkrétně uvádíte test francouzské psycholožky Isabelle Nazare-Aga. Skutečně můžeme poznat, že je někdo psychopat, aniž jej osobně poznáme?
Naším záměrem není učit lidi slyšet všude trávu růst, v každém hledat a nacházet psychopata. Vyzýváme čtenáře, aby více stáli nohama na zemi, více se ptali, více pozorovali, více se zajímali o sebe. Ovládat tyto dovednosti se vždy vyplatí. Zmiňovaná metoda funguje právě tehdy, jsme-li spojení s naší intuicí, rozumem, máme-li právě tu odvahu. A jestli dokážeme na dálku poznat, že je někdo psychopat? S Donaldem Trumpem asi nikdo z nás nevečeřel. Přesto musíme cítit, že ten člověk není v pořádku.
Jaký dopad má na „protagonisty“ vaší knihy současná pandemická situace?
Současné dění jen strhává roušku z jejich tváří. Na rozdíl od předvolebních billboardů vidíme vyděšené, těkající, sebestředné, kruté a bezmocné děti. Malé dítě chaos dnešních dnů sotva zvládne, naopak chaos samo vytváří. Ve vedení země by měli být lidé v prvé řadě dospělí, v pravé podstatě toho slova. Vygenerovat takové lidi do vedoucích pozic se naší zemi bohužel dlouhodobě nedaří.
Nebojíte se, jak na vaši knihu budou politici,o nichž píšete, reagovat – zvlášť s přihlédnutím k jejich „diagnóze“?
Jedno víme takřka jistě. Zkoumaní politici se této knihy budou bát jako čert kříže, zcela ji vytěsní, vůbec se jí nedotknou. Budou mlčet, budou mít strach.
Text: Kryštof Eder, foto: Michaela Třísková, Jan Zátorský
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
