Jana LeBlanc: „Nechtěla jsem, aby kniha byla anonymní sbírka životních osudů.“

V posledních dvanácti letech jste žila v několika zemích na čtyřech kontinentech. Přiblížíte nám to hezky popořadě, kam a proč jste se stěhovala?
V roce 2011 jsem odjela na rok do Sydney s přáním naučit se pořádně anglicky. To se mi povedlo až tak, že když jsem se vrátila do Prahy, seznámila mě moje česká kamarádka pracující na americké ambasádě se svým kolegou, kterého jsem si později vzala za manžela. Když jsme se poznali, zbýval do konce jeho
diplomatické mise v Praze jeden rok. Během něj mi dal jasně najevo, že kvůli lásce z ministerstva sice neodejde, ale bude velmi rád, když ho doprovodím do USA, kam mířil po službě v Praze. Protože jsem byla hodně zamilovaná a myslím si, že ženy jsou adaptabilnější, tak jsem to udělala a odešla do Washingtonu, D.C. V USA jsme se vzali a na další diplomatickou misi do Turecka (2018–2020) už jsme odjížděli spolu a s malým synem. V Turecku se nám narodil druhý syn a do Malajsie (2020–2024) jsme odešli už jako čtyřčlenná rodina.

A v současné době žijete kde? Plánujete se někde usadit natrvalo?
Momentálně jsme v Brně, protože manžel je od letoška po dvaadvaceti letech státní služby v důchodu. Je mu 51 let, ale ve státní službě USA to tak funguje a do důchodu lze odejít velmi brzy. Trochu jsme doufali, že se nám podaří zůstat v Malajsii, kde se nám hodně líbilo, hlavně věčné léto, ale v Malajsii není
úplně jednoduché získat víza opravňující k dlouhodobému legálnímu pobytu. Rozhodli jsme se tedy zkusit rok v Česku s tím, že na Brno padla volba kvůli mým rodičům, kteří bydlí ve vesnici za městem
a také kvůli škole a školce pro syny, které bylo jednodušší najít v Brně než v Praze. Rodičům hodně dlužím, takže jsem ráda, že jsme blízko nich. Hlavně kvůli klukům (7 a 4 roky), ti mají konečně babičku a dědu, které nevidí jenom jednou za rok nebo za dva. Společně s prarodiči si také mohou vybudovat vztah, který už by asi nebyl tak intenzivní, kdyby synové byli třeba v pubertě. Z Malajsie se nám neodcházelo lehce a nejsem si jistá, jestli jsme po letech pendlování ještě schopní přijmout myšlenku, že někde budeme mít natrvalo domov. Zatím (jsme v Česku tři měsíce) asi ne. Spíš si říkáme, že život tady zkusíme. Po roce to nějak zhodnotíme a uvidíme.

Máte tedy dva malé syny. Jak zvládají cestování a změnu pobytu?
To je právě zajímavé, jak se mě všichni ptají, jak to kluci zvládají. Oni zatím nic jiného než cestování a stěhování neznají, takže to berou přirozeně – tak to zkrátka je, vždycky to tak bylo. Spíš si říkám, jestli by jim v budoucnu nepřišlo podezřelé, kdybychom se rozhodli být tady třeba víc než dva roky. Co se týká škol, ty teprve testujeme, protože poslední 4 roky jsme byli v Malajsii. Ale zatím to vypadá dobře – jednak platí, že jsou zvyklí pořád poznávat něco nového, a za druhé jsou zatím malí, takže navazování kamarádství je v nižším věku jednodušší. (Máš rád Dog Mana? – Mám. Tak budeme kamarádi. A je to.) Ačkoliv po Malajsii se jim stýská, a teď, jak je čím dál víc zima, tak ji často zmiňují.

Nyní k vaší knize České cizinky. Jednotlivé příběhy se snaží zlomit předsudky, které máme o různých zemích, případně o životě v cizině. Je to podle vás typické pouze pro nás, Čechy, nebo se jedná o všeobecný jev, kdy také cizinci mají předsudky vůči nám?
Asi nejčastější předsudek, se kterým se potkávám, je, že v cizině je život lepší a jednodušší. Jednodušší není určitě, právě naopak. Je jenom málo zemí na světě, kde mají lidé k dispozici to, co my v Česku – relativně dobře fungující stát, sociální zabezpečení jako mateřskou, rodičovskou nebo důchody pro všechny. Když jsem v Malajsii řekla, že v Česku je tříletá rodičovská a všichni mají nárok na důchod, ať pracovali ve státním nebo soukromém sektoru, nikdo mi nevěřil. V USA je to totéž. Podobně je to s lepším životem – je o tom, co pro konkrétního člověka znamená lepší život. A je potřeba myslet na to, že každá lepší stránka má zároveň negativum – vyšší výdělek znamená vyšší náklady na život, věčné léto znamená, že kdykoliv může přijít přírodní katastrofa, která vám zničí všechno, nebo že doma v garáži najdete hada, protože žijete v tropech. A co se týká předsudků vůči Čechům, pokud lidé v cizině nějaké mají, nikdy se mi nestalo, že by mi je dali najevo. Čechy ale zase tolik lidí nezná. V Turecku i v Malajsii se mi často stávalo, že si lidé mysleli, když mě slyšeli mluvit, že jsem z Ruska. A k tomu, že jsem z Česka, jsem často musela dodávat „next to Germany“. Ale v obou zemích znali Prahu, Havla a některé české fotbalisty.

V knize je 11 příběhů žen, které žijí dlouhodobě v cizině. Podle čeho jste si je vybírala?
Nápad na knížku jsem dostala už v roce 2018, kdy jsem se v USA seznámila s Radkou, která si zkusila, jaké to je být v USA matka samoživitelka. Její příběh je velmi silný, a hlavně láme častý stereotyp o tom, že v USA je všechno možné a každý může uspět, stačí se hodně snažit... V té době už jsem se nějakou dobu znala také s Natašou, která díky fingovanému sňatku odešla z komunismu – další zajímavý příběh, navíc s pozitivním koncem. Zmínila jsem se pár lidem, o čem bych chtěla psát a přicházely další zajímavé tipy – někdo znal někoho, kdo... Zajímavých příběhů by bylo i víc než 11, ale ne všechny ženy, které jsem oslovila a jejichž příběh se mi líbil, byly zároveň ochotné se o něj upřímně
podělit nebo být tak otevřené jako Radka, jejíž život jsem psala jako první a pak ho dalším posílala na ukázku. Ženy jsem vybírala na základě příběhu, ale důležité pro mě bylo také to, aby se o věci, které
prožily, byly ochotné podělit s ostatními. A aby byly ochotné zveřejnit své jméno a příjmení. Nechtěla jsem, aby kniha byla anonymní sbírka životních osudů.

Knihu doprovázejí fotografie Patricie Krivanek. Jak jste se vy dvě daly dohromady?
To je vtipná historka. Když jsem se přestěhovala do Malajsie, můj druhý syn byl malé miminko. Narodil se za covidu ještě v Turecku, kde tehdy byla různá proticovidová opatření. Podobná byla i v Malajsii, v Kuala Lumpur se nesmělo ani do jiné čtvrtě města. Chtěla jsem mít nějaké hezké synovy fotky a kdosi
od manžela z práce mi doporučil Patricii, která byla skoro naše sousedka. Příjmení Krivanek mi znělo velmi česky, tak jsem jí napsala přes sociální sítě s žádostí o fotky a mimochodem – co má společného s Českem? Ona mi odpověděla, že manžela, který se narodil v Německu, kam jeho rodiče utekli před komunisty. Její manžel pracoval jako diplomat na německé ambasádě. Po skončení karantény jsme se poznaly i osobně. Fotky Olivera, už ani nevím proč, nakonec nevznikly. Ale vznikly fotky žen do knihy, z čehož mám obrovskou radost, protože na nich už jsme se s Patricií domlouvaly na dálku. Než se fotilo, přesunula se s mužem a rodinou na diplomatickou misi do Etiopie.

Máte svůj blog, který jste nazvala Co mi udělalo radost. Asi budete mít těch radostí za celý život nepočítaně. Co je ale vaší největší radostí v životě? Dokážete jednu vypíchnout?
Moji malí kluci. Nejsem typ ženy, která by prahla po dětech, minimálně ne ve smyslu, že by mi bily biologické hodiny jako o život, takže moje mateřství bylo na začátku spíš racionální rozhodnutí. Teď jsem asi tak milionkrát denně vděčná, že jsem ho udělala. Právě jedu ve vlaku domů a velký kus cesty myslím
jenom na to, jaké by to bylo, kdybych se neměla za kým vracet. Kdybych „nemusela“ za dětmi – že bych sice měla svobodu dělat si, co chci, ale můj život by byl strašně prázdný. Samozřejmě, tohle bych bez mateřské zkušenosti nevěděla, tu prázdnotu bych si asi neuvědomovala. Ale teď to vím a raduju se z toho, že nežiju bez dětí.

Text: Kateřina Žídková
Foto: © Kristýna Hadačová