Nejznámějšímu českému vězni Jiřímu Kajínkovi, který je doživotně odsouzen za dvojnásobnou vraždu, vyšla první kniha. Při této příležitosti jsme mu položili pár otázek, které pro Knihcentrum Revue při jedné z pracovních návštěv zprostředkoval Jan Eisler.Jak dlouho vznikala vaše kniha Můj život bez mříží a jak vůbec probíhala její příprava?
Mně čas ve vězení trošku splývá, takže se mi to špatně odhaduje, ale s největší pravděpodobností to bude přes rok. Rok na této knize spolupracujeme s ředitelem a spolumajitelem Nakladatelství Fragment J. Eislerem a redaktorkou R. Homonickou. Nahrávali jsme všechno, o čem jsme mluvili, všechno, co jsme si mysleli, že by mohlo čtenáře zajímat, že by bylo zajímavé pro vlastní knihu. Strávili jsme spolu mnoho hodin. Za tu dobu jsme se poznali i lidsky. Myslím, že dneska mohu říct i to, že jsme přátelé. Já si vážím jejich přístupu, a vážím si toho, jak se ke mně celou dobu chovali a chovají, a vážím si toho, co z knihy zatím cítím.
Je to poprvé, co vás lidi prostřednictvím knihy poznávají takto zblízka. Přesto se do jedné knihy čítající téměř dvě stě stran nevejde celý život. Je možné, že se dočkáme pokračování?
Myslím, že pokračování by mělo následovat. Že by bylo záhodno, aby vyšla další kniha, která by měla navazovat na to, čím bude kniha Jiří Kajínek – Můj život bez mříží končit.
Stále bojujete za spravedlnost a nevzdáváte se, věříte, že se jednou z vězení přece jen dostanete?
Ano, tomu opravdu věřím a myslím si, že pro to dělám a děláme maximum, vše, co je v našich možnostech a v našich silách. Budeme se snažit, abychom dosáhli mého legálního opuštění věznice. Chtěl bych zdůraznit, že legálního!
Co byste dělal na svobodě, kam by mířily vaše první kroky přímo z vězeňských bran? Jak byste si představoval svou budoucnost?
To je docela problematická otázka, protože ve vězení jsem dvacet let a dneska nemůžu říct, že vyjdu z vězení a hned půjdu třeba zakládat firmu… To je hloupost. Takže v momentě, kdy budu moct z vězení odejít, bude pro mě nejvzácnější, že vyjdu z vězeňské brány a budu moct jít stále jedním směrem a nejen pořád dokolečka na dvorku věznice. Nejpodstatnější je to, že budu svobodný. Všechno ostatní se ukáže potom. A plánovat je v mé pozici úplně nesmyslné, protože až za tu bránu vyjdu, tak teprve pak se ukáže, co se stane.
A teď na téma knihy. Jako teenager jste četl rodokapsy. Co čtete dnes?
Čtu strašné množství knih. Naposledy jsem četl knihu od pana Svěráka, která se jmenuje Po strništi bos. Je to příjemné čtení pro všechny lidi, kteří mají rádi Svěrákovu poetiku. Tak je to jednoduché.
Je něco, o čem se v knize nepíše a co byste chtěl v pár větách sdělit našim čtenářům?
Řekl bych, že je toho strašně moc. Kniha Můj život bez mříží je jen takový malý výtah z mého života. Je to jenom sonda, ukázka. Samozřejmě, že by tato kniha mohla mít tisíc stran a mohli bychom tam hovořit o všem možném dalším a dalším. Já myslím, že má první kniha bude přesně o tom, o čem má být. Bude ukázkou normálního života normálních lidí. Nic jiného to není. Čtenářům slibujeme to, že uděláme maximum, aby se dočkali další knihy, pokud uvidíme, že je zajímá.
Text: Kateřina Žídková
