Jo Nesbø (*1960, Oslo) je nejznámější současný norský spisovatel, a to nejen díky detektivním románům, ale také díky skvělým knihám pro děti. V roce 2007 vyšla jeho první dětská kniha Doktor Proktor a prdicí prášek (česky Nakladatelství JOTA, 2012), která se dočkala nadšení čtenářů i ohlasů kritiky.
Nezůstalo však jen u jedné knihy a brzy následovaly další díly se ztřeštěným vědátorem – v roce 2008 Doktor Proktor a vana času (česky 2012) a o dva roky později Doktor Proktor a konec světa. Možná... (česky 2013). Zatím poslední díl Doktor Proktor a velká loupež zlata vyšel v Norsku v roce 2012 a již se připravuje také jeho vydání v ČR. Celá série s doktorem Proktorem je ověnčena řadou významných ocenění a slaví úspěchy po celém světě. Doposud vyšla ve 30 zemích a vytištěno již bylo téměř milion exemplářů.
Proč jste začal s psaním dětských knih?
Začalo to příběhem, který jsem jedno léto vyprávěl své dceři. Řekla mi, že chce příběh s dinosaurem, holčičkou v jejím věku a mladším klukem, protože se v té době kluků docela bála. Bylo to tak zábavné, že se z toho stalo vyprávění na pokračování.
Koho napadl motiv prdění?
Možná že je to taková klukovská věc. Vyrostl jsem se dvěma bratry a vždycky jsem měl prdění v oblibě. A tak jsem přesvědčil dceru, že do příběhu dáme taky prdění. Odpověděla: „O. k. – ale ne moc.“ A samozřejmě že já jsem ho tam nakonec dal až moc. To byl takový můj přínos.
Jaký je rozdíl mezi psaním pro děti a psaním pro dospělé?
Svět Harryho Holea v mých knihách pro dospělé je velmi temné místo a po psaní mám pak vždycky chmuru a deprese. Naopak u dětských knih jsem na konci vždycky nabitý energií. Nejspíš je to mnohem zdravější.
Proč jste začal psát?
Začal jsem psát, protože jsem vyrostl v domově, kde byly knihy všude. Matka byla knihovnice a otec sběratel knih. Pamatuji se, že když mi bylo asi tak šest, chtěl jsem přečíst Pána much Williama Goldinga, protože se mi líbila obálka knihy – prasečí hlava na kůlu. Bylo to o dětech, které po pádu letadla skončily na ostrově, a mně se zdálo, že je to úžasný příběh. Přesvědčil jsem tehdy otce, aby mi tu knihu přečetl. Neměl jsem ani ponětí, jak oceňovaná ta kniha je a že se jedná o kritiku společnosti. Měl jsem dojem, že hrdinové nejsou moc stateční. Když mi otec knihu přečetl, prý jsem prohlásil, že chápu, že William Golding určitý talent má a že příští kniha se mu určitě povede lépe.
Psal jste, když jste byl dítě?
Ano. Vždycky jsem se těšil na psaní slohových prací ve škole. Moje byly vždycky příliš dlouhé a bylo v nich až moc detailů. Jednou si dokonce kvůli mému psaní zavolali rodiče do školy. Napsal jsem tehdy povídku nazvanou Den v lese, v které se z lesa nikdo nevrátil živý.
Rozhovor zprostředkovalo nakladatelství JOTA, převzato z britského deníku METRO
