Kniha přináší analýzu některých příspěvků k politické filosofii vzniklých na protestantské a katolické straně v českých zemích v 17. století. První část knihy se zabývá spisy protestantskými z období před rokem 1620, jejichž autoři (Georg Erast Tschernembl, Jan Jesenský) - často přímí účastníci probíhající stavovské revolty - navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů a snažili se obhájit odpor proti katolickému vladaři na základě tohoto teoretického východiska. Další významný myslitel - J. A. Komenský se sice na politickou oblast primárně nezaměřoval, nicméně v rámci svého rozsáhlého díla pojednal i některá politická témata, jimiž předznamenal budoucí osvícenecké tendence. V pobělohorské době se v českých zemích působící myslitelé zabývali tehdy v učeneckých kruzích horlivě diskutovanou otázkou, zda lze připustit existenci tzv. filosofického hříchu, tj. prohřešku proti přirozenému zákonu, a to i za předpokladu, že by nebylo Boha. Význam problému spočívá v tom, že připuštěním filosofického hříchu, byly položeny předpoklady k rozvoji pozdějších, již sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie. Autoři ukazují, že v Čechách působící učenci, Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence možnosti filosofického hříchu. Nauka, kterou zastávali, byla však církevními úřady prohlášena r. 1690 za bludnou. Vedle toho věnují autoři v této části pozornost i počátkům teoretické reflexe národností otázky, jak ji lze zachytit na německé straně u pražského františkána Bernharda Sanniga, na české u Bohuslava Balbína.