Těch příčin je víc. Události po roce 1918 tak docela nezapadaly do teze o bezchybné prvorepublikové
demokracii. K chybám i obrovským křivdám došlo na obou stranách – a v určitých ohledech pokračovaly. Nad některými výroky a postoji tehdejších politiků zůstává rozum stát; ta absolutní absence vůle po dohodě bije do očí. Nástup polského nacionalismu v 30. letech vzrostl právě z těchto nálad; polský zábor byl lokální obdobou záboru Sudet. Píšu-li tedy o druhé světové válce na Karvinsku, píšu de facto polské dějiny. A Poláci měli na tomto území postavení téměř rovnající se Židům. Pouhé přihlášení se k polské národnosti mohlo znamenat deportaci do tábora… Ono se o tom i psalo, významně se těmto tématům věnoval například Mečislav Borák, ale jeho knihy se bohužel nikdy nedostaly mezi širokou čtenářskou veřejnost. A proč se těmto tématům žádný autor nevěnoval po roce 1989, to je pro mě taky záhada.
Po vydání prvního dílu byl Šikmý kostel zařazen několika školami do seznamu maturitní četby. Máte nějaký přehled, které školy to jsou? A jak tuto skutečnost vnímáte?
Přehled o aktuálním počtu nemám, nepídím se po tom. Ale samozřejmě z toho mám ohromnou radost, protože tato bílá místa v historii jsou nesmírně důležitá k pochopení mnohého, i navýsost současného dění. Stručně řečeno – škol a gymnázií, které zařadily Šikmý kostel na seznam doporučené četby nebo jej používají jako doplněk k výuce dějepisu, je už docela dost. Nedávno mi psala paní učitelka z druhého stupně základky, jestli by si mohla z části druhého dílu vytvořit pracovní listy pro žáky. Samozřejmě jsem souhlasila. Oslovili mě také studenti gymnázia, jestli bych u nich neudělala besedu, až to bude zase možné. To všechno jsou moc dobré zprávy: nejen o mých knihách, ale i o společnosti. Protože stále platí, že kdo se z historie nepoučí, musí ji žít znovu.
Šikmý kostel je protkaný místním nářečím– tzv. „po našymu“. Čtenáři ovšem nemají možnost v knize nalistovat slovníček. Je to tedy tak, že díky kontextu porozumí nářečním výrazům i ti, kteří nejsou z regionu, kde se děj knihy odehrává?
Ano. Pozorný čtenář porozumí, protože význam všech slov i vět je odvoditelný z kontextu. A to se týká nejen slezského nářečí, ale také polštiny, němčiny a ruštiny, které v textu taky používám, protože bez nich by text nebyl autentický.
Součástí druhého dílu je také šestnáctistránková obrazová příloha. Jak vznikala, kdo všechno se na ni podílel? A k čemu ji mohou využít čtenáři?
Obrazovou přílohu jsem zařadila jako jakousi tečku za příběhem, doklad toho, že těch šest set stran textu není moje fabulace, ale příběh vycházející z reálných historických událostí. Příloha vznikla ve spolupráci s mými historickými konzultanty, archivy a pamětníky. A s radostí dodávám, že právě návazně na některé materiály z obrazové přílohy se mi ozývají další pamětníci, kteří mi k různým událostem dodávají další informace nebo materiály ze svých rodinných archivů.
Vím, že prožíváte osudy všech hrdinů Šikmého kostela stejně, ale přesto: Je mezi nimi takový, který vám nejvíce přirostl k srdci?
Ne. Snažím se přistupovat s maximální empatií ke všem svým postavám, tedy i k těm, s jejichž názory a činy naprosto nesouhlasím. Je pro mě velmi důležité pochopit, co člověka přiměje – například – stát se ultranacionalistou. To však nic nemění na tom, že je mi nesmírně líto všech lidí, kteří důsledky přepjatého nacionalismu museli nést na bedrech. Čtenář Šikmého kostela ví, že dějiny naložily lidem na Karvinsku opravdu hodně velký ranec utrpení.
Položím otázku, která zazněla v jedné z recenzí na druhý díl Šikmého kostela: Mnohé negativní reminiscence jsou v tomto regionu přítomny dodnes. Kolik času je zapotřebí, aby se zacelily dějinné rány? Je vůbec šance, že se tak někdy stane?
Šance je vždy, ale je třeba pro to něco udělat. Konkrétně na Těšínsku vidím jako nejdůležitější, aby se přestaly vést dvě paralelní verze historie. Aby započala konstruktivní diskuse, která je nutným předpokladem k tomu, aby se zapouzdřené problémy vyřešily. A stejně tak důležité je, aby se region vypořádal s pozvolna končící průmyslovou minulostí a nastoupil novou cestu rozvoje. Stará Karviná je už teď jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů – a toto je podle mého názoru směr, kterým by se region měl ubírat. To území má obrovskou historickou hodnotu, je tam nádherná příroda. Byla by neodpustitelná škoda nevyužít této jedinečné – řekla bych přímo historické – šance, kterou nyní Karvinsko má, aby se mohlo úspěšně rozvíjet a aby se zdejším lidem vrátila hrdost na svůj kraj, o kterou je uplynulá desetiletí připravila.
Budu teď citovat přímo vás: Snad se mi na příbězích mých postav podařilo ukázat, k čemu nesmiřitelnost a vypjatý nacionalismus vedou. Jak to dopadá, když je národnost stavěna nad člověka. Když se z jazyka, kterým hovoří, stane zbraň. Musím bohužel říct, že jsem při psaní našla až příliš mnoho paralel k dnešku. Moje otázka zní: Jakých?
Zůstanu-li tematicky u zvolené ukázky, pak musím zmínit opětovně vzlínající nacionalismus. Nebo souzení člověka podle jeho původu, jazyka… čehokoli. A vrátím-li se k předchozí odpovědi, pak za stejně hrozivé vnímám i tendence ulpívat na průmyslové minulosti, nehledat nové a méně devastující cesty rozvoje regionu. Území staré Karviné už jednou za oběť průmyslu padlo, jak víme. Proč to ale opakovat? Proč dál devastovat čerstvě zahojenou přírodu? Proč zahladit přítomné zbytky historie, které na Karvinsko přivádějí tak ohromný počet návštěvníků?
V jednom z rozhovorů jste uvedla, že ve třetím díle budete pracovat i s rodinnými vzpomínkami. Můžete k tomu prozradit něco bližšího, být konkrétnější?
Je to jednoduché – ve třetím díle už můžu čerpat i z toho, co mi vyprávěli mí rodiče nebo jejich přátelé.
Druhý díl byl obsáhlejší než první, má přes 600 stran. Bude mít třetí díl podobný rozsah? Setkáme se v něm i s novými hrdiny?
Rozsah třetího dílu zatím nedokážu odhadnout. Ale je zcela jisté, že se v něm čtenáři setkají s novými hrdiny – je to rodinná sága, takže lidé se budou rodit i umírat. A kromě toho budou do Karviné přicházet noví lidé: za vysokým výdělkem. Nebo třeba za trest, do táborů PTP, které vyrostly na místech nacistických lágrů a kam byli po roce 1948 umisťováni lidé nepohodlní nově nastalému režimu.
Polská scéna Těšínského divadla se chystá na inscenaci Šikmého kostela. Není škoda, že to uvidí jen ti, kteří budou mít možnost divadlo navštívit? Nebo tato inscenace bude také on-line?
Představení Polské scény je v Českém Těšíně přesně na tom místě, kde mi dává smysl – právě tam bude dobře dostupné divákům nejen z Těšínska, ale i ze vzdálenějších míst v Polsku. Osobně v tom spatřuji jakýsi symbol vycházející z hlavního poselství mých knih, řekněme obraz smíření. A pokud jde o představení v českých divadlech, tam jsem ke své radosti taky zaznamenala zájem z několika scén, ale konkrétní jednání jsme odsunuli na lepší časy, až se lidé budou moci zase normálně scházet. Online debaty ani přenosy nemají sílu osobního setkání. Já osobně jsem jich už poněkud přesycená, abych pravdu řekla.
Máte v plánu zpracovat také samostatnou publikaci o Životické tragédii. Na tu se chystáte souběžně se psaním třetího dílu Šikmého kostela, nebo až později? A jakou formu pro toto téma zvolíte?
Na publikaci věnované Životické tragédii momentálně pracuji, krom jiného i proto, že v běžné knihkupecké síti není žádná kniha týkající se tohoto velikého tématu dostupná. To je hanebné – vezměte si míru piety a pozornosti, které se dostává Lidicím… a pak si to porovnejte se Životicemi. Nebude to román, ale populárně naučná publikace, rozsahově spíše brožura. Při sběru materiálu na druhý díl Šikmého kostela jsem totiž narazila na několik otazníků týkajících se této tragické události, které mi nedokázaly zodpovědět dostupné prameny. Tak se ty odpovědi nyní snažím nalézt v dalších pramenech, a především za pomoci pamětníků – tedy dětí mužů, které tehdy v srpnu 1944 gestapo zavraždilo. Jejich paměť, rodinná alba nebo krabice s dokumenty skrývají učiněné poklady.
Zmínila jste také to, že už dlouho nosíte v hlavě námět na dětskou knihu. Kdy přijde řada na ni? To by mělo být méně náročné...
No… jak to tak vypadá, námět na dětskou knihu budu nosit v hlavě ještě dlouho.
Nenaložila jste si toho na sebe trošku moc? Životická tragédie, dětská kniha, několik rozpracovaných divadelních her, třetí díl Šikmého kostela, kterého se čtenáři nemohou dočkat… Jak to všechno stíháte?
Dělám ty věci postupně. Teď se věnuji publikaci o Životické tragédii a projektu na oživení staré Karviné. Pak budu psát třetí díl Šikmého kostela. A co budu dělat potom, to se uvidí. Námětů mám na několik životů.
Text: Kateřina Žídková, foto: Radka Homolová
