U Lednické je evidentní, že precizní znalost historie regionu považuje u tohoto druhu literatury za zásadní předpoklad pro to, aby se vůbec dalo před čtenáře předstoupit s čistým svědomím, resp. s vědomím, že se v tomto směru učinilo vše, co jen bylo možné. Jinak řečeno – badatelská poctivost je u ní samozřejmostí a dýchá na nás z každé stránky, ta by však sama o sobě ještě dobrou knihu neudělala. Podmanivá krása románu spočívá podle mého názoru především v tom, že se autorce mistrovsky daří skloubit drsný realismus doby s citlivostí pro jedinečné životní příběhy hlavních postav. Obdivuhodně vyvážená symbióza těchto dvou nanejvýš nekompatibilních prvků je tím, co vytváří onu uhrančivou atmosféru permanentní dramatičnosti, jíž se u Karin Lednické tolik obdivujeme. Kniha má šest set stran a přesto se ani na chvíli nenudíme a stále jsme drženi v napětí v očekávání věcí příštích. Za samostatnou zmínku pak stojí fakt, že dějová osa, složená z mnoha „časoprostorových“ fragmentů se netříští na jednotlivé minipříběhy, ale zůstává po celý čas vzácně kompaktní.
Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule a přirozeně navazuje na ten první a nemám tím na mysli jen časovou posloupnost. Jak už jsem zmínil, laťku literární kvality, kterou Karin Lednická tak vysoko nastavila tam, si udržuje i zde a není sebemenších pochyb, že opět stvořila úchvatné dílo, které se dočká nadšených čtenářských ohlasů. A zcela jistě i tentokrát vyvolá četné diskuse na téma viny a trestu, které se s tímto národnostně promíchaným a společensko-politickými změnami sužovaným krajem táhne snad od nepaměti. Sama spisovatelka se v tomto ohledu nestaví na žádnou stranu a udržuje si obdivuhodnou objektivitu, čímž se jí zároveň skvěle daří odhalovat nesmyslnost, nebezpečnost a vposledku i tragikomičnost všech forem „hurávlastenectví“. Jeden příklad za všechny: Český naddůlní nutí polského havíře pod hrozbou propuštění k tomu, aby nechal zapsat své děti do české školy – Těšínsko přece patří Československu! Po létech se situace obrátí a nyní polští nacionalisté vyhánějí své české spoluobčany z jejich domovů – Těšínsko teď je a už navždy bude polské! Zanedlouho sem přijde Hitler a oznámí, že Těšínsko bylo odjakživa germánské a Slované (a příliš nerozlišuje mezi Čechy, Poláky s Slezany) tu nemají co pohledávat. Ani „tisíciletá říše“ však nepotrvá věčně...
Z právě řečeného se dá pochopit, proč jsou mnohé negativní reminiscence v tomto regionu přítomny dodnes. Mimoděk mě napadá otázka, kolik času je zapotřebí, aby se zacelily dějinné rány? Možná bych k tomu mohl něco říct, protože od narození žiji v malé jihomoravské vesnici, která se ráno 2. prosince 1805 nacházela v samém epicentru tzv. Bitvy tří císařů a večer téhož dne ležela v rozvalinách. Dost se o tuto událost zajímám a z kronikových záznamů a dobových zpráv vím, jak brutálně si tenkrát v našem kraji počínali vítězní francouzští vojáci. Přesto tu však dnes není nikoho, kdo by snad měl Francii v nenávisti, naopak – u známého památníku Mohyla míru se každoročně koná pietní akt, jehož účastníci se sem sjíždějí ze všech tehdy znepřátelených států. Po bitvě se tenkrát mnoho raněných francouzských vojáků a dezertérů usadilo ve zdejším kraji, takže příjmeními Audy, Mercineri, Frgal (Frégalle), Hodaň (Houdin), Čikl (Chiquet), Rouš (Rouge) se to tu jen hemží. A nikoho by ani ve snu nenapadlo spojovat si tyto spoluobčany s nějakými dávnými křivdami – vždyť od těch dob uplynulo již víc jak 200 let. Je snad toto časová míra, nutná k obroušení hran vzájemné nevraživosti? Pokud ano, pak Těšínsko si bude muset ještě počkat... Vraťme se ale k druhému dílu Šikmého kostela.
Ženy horníků, v hrůze čekající před branou na oznámení jmen mrtvých po výbuchu v šachtě, českými spolužáky vysmívaná polská dívenka, nechápající, čím se provinila, že ji třída zavrhla jako zrádkyni, staří a nemocní havíři, dožívající v nedůstojných podmínkách starobince... Člověku se u těchto scén bezděčně vkrádají slzy do očí a ruce zatínají v pěst – to zase když čte o nové vrstvě buržoazie a politických šíbrech, včera oslavujících císaře pána a dnes Masaryka, přičemž není těžké uhodnout, ke komu se budou lísat zítra! Psychologické cizelérství, s nímž jsou vykresleny, není u literárních postav Karin Lednické něčím rutinním, čemu se je možné naučit – naopak, všechno to vychází ze srdce, zcela spontánně a s upřímností natolik autentickou, že jí věříme na slovo.
Pro Karin Lednickou je charakteristické, že čím složitější je dané téma, k tím většímu výkonu se dokáže „vyburcovat“. Spisovatelsky i (jak vím z jejích vlastních slov) emočně nejnáročnější částí románu je období druhé světové války a to, co jí na Těšínsku předcházelo. Principiální nadstranickost, s níž i v tomto případě prošla minovým polem národnostních třenic, je možná tím, co mne na knize upoutalo ze všeho nejvíc!
Vyjádřit dojem, který ve mně četba zanechala, je velmi obtížné, neboť se mi pro to těžko hledají výstižná slova. Nemám rád silácká prohlášení, ale tentokrát musím udělat výjimku. Karin Lednická je pro mě mimo jakoukoliv pochybnost naší nejlepší současnou spisovatelkou a nejen to – kdybych měl zmínit knihy, které na mne v minulosti zapůsobily podobně silně jako druhý díl Šikmého kostela, pak by to byly pouze tyto tři: Pasternakův Doktor Živago, Život a osud Vasilije Grossmana a román Pearl S. Buckové Matka. Nezbývá než paní Spisovatelce z celého srdce popřát, aby se jí závěrečným svazkem úspěšně zdařilo dokončit její životní dílo, jak se o své trilogii vyslovila v jednom rozhovoru.
Nakonec chci zmínit ještě jeden důležitý postřeh, který si z četby odnáším a tím je málokdy pozitivní a často bohužel přímo devastující dopad tzv. „velké politiky“ na osudy obyčejných lidí. Mohlo by se zdát, že to, co se „upeče“ za dveřmi vládních kabinetů, se sotva dotkne života v nějaké vesničce na periférii státu. Opak je pravdou a zdá se mi, že opět žijeme v době, kdy bychom měli dávat velmi dobrý pozor, co na nás ti „nahoře“ chystají, Domnívám se, že i v tomto je historický román Karin Lednické navýsost aktuální!
Autor: Jan Hofírek