Co mě nikdy nepřestane fascinovat a vlastně i dojímat, je srdečné a až vřelé přijetí mých knih. Když mi čtenáři píšou, že jim Šikmý kostel pomohl pochopit nebo uspořádat rodinné vztahy, dlouho rozbité v důsledku nereflektované historie, že jim ty knihy vrátily pocit identity, kořeny nebo důstojnost, cítím hluboký vděk a zároveň se až trochu lekám, jak velkých věcí jsem se mimoděk dotkla.
No a s vědomím tohoto neskutečného přijetí pak nevěřícně mžikám, když jeden recenzent napíše, že je to eskapistická literatura, tedy taková, která neslouží k ničemu jinému než k úniku ze současné reality. Takovéto fatální minutí se s hlavním smyslem mých knih je ale vlastně taky fascinující, že? U člověka, který se psaním recenzí živí, by sice člověk očekával schopnost hlubšího vhledu, ale co já s tím. Aspoň nezpychnu!
Myslíš, že současná mladá generace, která je vzdálena od doby komunistické diktatury zhruba stejně jako my od konce druhé světové války, má vůbec šanci rozklíčovat, proč se Ženka, Barka, Ludwik a další chovali právě takhle?
Samozřejmě že má. Šikmý kostel je na maturitních seznamech doporučené četby, studenti o něm píšou práce a k nim si u mě často vyžadují doplňující informace – právě proto, že chtějí pochopit. A to je zřejmě klíčové, to chtění pochopit. Nebo třeba najít nějakou analogii k dnešku, která to pochopení usnadní. Posloužím příkladem. Třetí díl lze číst i jako zprávu o tom, co se ve společnosti začne dít, když se jediným motivem ke vzniku či následnému hodnocení uměleckého díla stane ideologická správnost. To je velmi nebezpečné, destruktivní. Ovšem dnes takovéto snahy nemůžeme nevidět, pokud před tím nezavíráme oči. Lidi z naší generace to vidí zřejměji, protože si tou zkušeností už jednou prošli. Ovšem když na tuto analogii přijde sedmnáctiletý student, je to velmi potěšující.
Jak se stavíš k současné snaze aktualizovat historii a trochu ji ohýbat tak, aby postavy byly dnešním divákům nebo čtenářům pochopitelnější a přístupnější?
To asi záleží na autorském záměru. Pokud historie slouží jen jako kulisa k příběhu, který je vlastně o něčem jiném, pak se to dá přijmout. Já ale takovou literaturu ani nevyhledávám, ani nepíšu. V mých knihách tvoří reálná historie kostru příběhu a jakékoli ohýbání nebo přizpůsobování by byl anachronismus. Tedy chyba, autorské selhání. Na tohle si dávám fakt velký pozor.
Ve třetí knize jsem si všiml rozesetých mnoha různých literárních odkazů, jimiž na čtenáře pomrkáváš. Když se za nimi ohlédneš, ze kterého máš dodnes největší radost?
Radost mám ze všech! Těší mě je psát, je to pro mě vlastně jakési rozptýlení. Někdy jsou to až poťouchlosti, jindy vážné věci. A pokaždé mě potěší, když nějaký čtenář takovouhle zakamuflovanou vějičku najde. Některé jsou jen pro zasvěcené, tedy místní. Ale jiné může rozpoznat kdokoli – zrovna teď proběhla sociálními sítěmi zpráva jedné čtenářky, v níž oznamuje, že ve třetím díle našla odkaz na Havlovu Moc bezmocných. Předtím si jiný čtenář všiml poukazu na oběti Katyňského masakru původem z Těšínska. Ani tohle nebylo explicitní. Ale ten čtenář to dokázal vydedukovat a měl z toho takovou radost, že mi o tom napsal.
Jako u skoro každého románu na pokračování i v Šikmém kostelu jsi při psaní třetí knihy nemohla už nic změnit na těch prvních dvou. Kdybys dnes měla možnost zasáhnout do podoby první knihy, bylo by v ní něco jinak?
Vůbec ne. Napsala bych to stejně, formou i obsahem. Hlavní dějové linky jsem musela mít připravené od samého začátku. Dám příklad – pokud jsem chtěla, aby si ve druhém díle Wojtek mohl sám požádat o volkslistu, musel se v prvním díle narodit před rozhodným datem. Nebo když jsem potřebovala, aby nějaká postava ve třetím díle podléhala jakési vyhlášce, pak jsem si pro to taky musela v předchozím díle vytvořit půdu. Své postavy nechávám bydlet a pracovat v místech, která budou pro další vývoj příběhu důležitá. A tak dále. Tohle všechno jsem musela mít dopodrobna promyšlené předem, jinak bych se odsoudila ke krkolomnému vytváření můstků a celý příběh by se mi rozsypal.
K tomu bych ještě poznamenala jednu věc – Šikmý kostel je trilogie. Takže pokud třeba v prvním díle nechávám svoje postavy říkat lež, historickou nepravdu, která tradováním přešla v mýtus, neznamená to, že ten mýtus přijímám a hlásám taky. Právě naopak – vytvářím si tím prostor pro to, abych ve druhém díle mohla ukázat, kolik zlého takováto dezinformace může způsobit. Což je zase ten přesah do současnosti, o kterém jsme už mluvili. Nestačí přečíst si první díl, je třeba přečíst celou trilogii, aby čtenář získal ucelený obraz. A číst pozorně, smím-li dodat.
Říkáš, že našemu kraji vracíš jeho historii. Pro naši generaci a generaci našich rodičů to má obrovský význam. Ale co generace mladší, stojí vůbec o něco takového?
Tomuto kraji byl ukraden jeho příběh a namísto něj se začal vyprávět příběh jiný, velmi nelichotivý, neuctivý a hanobící. No a já vyprávím ten skutečný, který uplynulých osm dekád skomíral pod nánosem propagandy, mýtů a předsudků. Čtenáři ze starší generace v návaznosti na moje knihy mluví o navracení důstojnosti, mladší lidé stále častěji na besedách říkají, že poprvé v životě cítí hrdost na to, že pocházejí právě odsud.
Vnímáš rozdíl v reakcích u lidí z tohoto kraje a z jiných částí republiky?
V jiných regionech nejčastěji slýchám, že si čtenáři poupravili názor. Jinými slovy, že na Karvinsko přestali koukat přes prsty, jako na černou zemi a rudý kraj plný hloupých a nevzdělaných horníků, kteří se vyznačují sklony k pijanství a agresi. Tenhle nesmyslný paušalizující předsudek mě strašně štve, takže analýza jeho kořenů a boření je jedním z nejvýznamnějších témat třetího dílu. Hájím tím i členy vlastní rodiny, kteří pracovali v hornictví a byli tomu hanlivému obrazu velmi vzdáleni. Pokaždé, když mi čtenář napíše nebo řekne, že ho moje knihy tohoto předsudku zbavily, cítím hluboké zadostiučinění.
Stala se z tebe „známá tvář“. Jak se introvert, který většinu života strávil mezi knihami, srovnává s tím, že ho cizí lidé poznávají, chtějí si povídat, fotit se… a co je nejhorší, nakládají mu na bedra své vlastní problémy?
Strávila jsem několik let pozorným nasloucháním lidem, kteří prošli různě intenzivní traumatickou zkušeností. Nevnímala jsem to ale nikdy tak, že by mi na bedra kladli vlastní problémy, to vůbec ne! Naopak, byla a stále jsem nesmírně vděčná za takovou důvěru. Ale pravda je, že teď se s tím, co jsem vstřebala, potřebuji vypořádat. Zpracovat to v sobě, ať se z toho nezblázním. Tenhle ozdravný proces ještě nějaký čas potrvá. Ani v nejmenším mě však neobtěžuje, když mě někdo požádá o fotku nebo podpis. To vnímám jako součást své práce, radost, milou zpětnou vazbu. Nejsem přece z hospody Na Mýtince, že.
Když se dnes procházíš místy, kde kdysi stávala stará Karviná, změnily se nějak tvé emoce nebo chápání celého toho prostoru oproti době, kdy jsi práci na Šikmém kostelu měla teprve před sebou?
Absolutně, totálně. Když jsem tam před osmi lety začala chodit, abych starou Karvinou vstřebala, nějak mě ten prostor nechtěl přijmout. Jako by se mi bránil. Nebo možná chtěl zabránit tomu, abych o něm psala, co já vím. Bylo to obtížné, několikrát jsem zabloudila, přivodila jsem si pár úrazů. Ale zhruba po roce se to změnilo, zaniklé město ke mně začalo být vlídnější. A dneska už tam jezdím jako domů, za starými známými, kterými jsem si ulice zaniklého města osadila. Možná to zní bláznivě, ale je to právě takhle. Pro mě se lidi ze staré Karviné neztratili, dokážu je tam stále vnímat. Bez toho bych ten příběh nedokázala napsat.
Text: Jiří Popiolek
Foto na banneru: © Jan Zátorský
