Impresionistické mikropovídky, kde není ani jedno slovo navíc, kde je všednost života povýšena na něco mimořádného a ne obyčejného. Melancholická meditace, nikoliv však depresivní, nad samotou a osamělostí anonymní vypravěčky v nejmenovaném evropském městě. Psaní Lahiriové je i tentokrát chirurgicky přesné, elegantní, působí uklidňujícím dojmem, ačkoliv pod povrchem se skrývá hluboký neklid. Úspornou reflexivní prózou se znovu prolínají úvahy, v nichž se autorka zamýšlí nad svou vykořeněností. „Existuje nějaké místo, jímž jenom neprojíždíme? Zmatená, ztracená, rozhozená, ulítlá, vykořeněná, vykolejená, vyjevená, nesvá, rozrušená, švorc: v téhle rodině pojmů je mi dobře. Vida, domov, slova, která mě přivádějí na svět.“ Úžasné, kontemplativní čtení... Lyrická próza, která čtenáře vybízí k tomu, aby se nad vyřčenými slovy pozastavili.