Výchovný poradce a benediktinský mnich se sešli nad tématem, které je pro mnohé rodiče oříškem: Jak s dětmi mluvit o Bohu, co jim říci dříve a co později, je třeba překládat jim slova Písma do „maminkovské řeči“, nebo se stačí s nimi modlit a vychovávat je, jak to dělají ostatní rodiče, a spoléhat na výchovnou intuici a na to, že se děti nějak o Bohu dozvědí samy? Jak vlastně vytvářet „rodinnou spiritualitu“ tak, aby byla pro děti přijatelná a stravitelná?

Bytostným přesvědčením obou autorů je, že touha po dokonalosti ve výchově vede jen ke stresu u dětí i u rodičů, že je třeba dělat ve výchově také chyby a učit se z nich. Předávání hodnot, jako je víra v Boha a duchovní život, vede skrze příklad, empatii, rituály, ale také přiznání vlastních chyb a jejich vzájemné odpouštění.