Už v pradávných dobách bývali Keltové spíše obáváni než vítáni. Jelikož prosluli jako nelítostní a nezdolní válečníci, žoldáci a dobyvatelé, jevili se očím středomořského světa jako barbaři par excellence, jako nepřátelé lidské civilizace. Různé keltské národy bojovníků, zemědělců a řemeslníků, které nebyly nikdy politicky sjednocené, avšak sdílely společný jazyk i společenskou strukturu (o niž se opírala jejich válečnická ideologie), obývaly po několik staletí většinu kontinentální i ostrovní Evropy včetně okrajových částí Malé Asie. Vytvářely umělecké artefakty, zbraně a hmotné statky, které se liší od oblasti k oblasti, moderní archeologie proto rozeznává západní halštatskou a pozdější laténskou kulturu v kontinentální Evropě, ibero-atlantické kulturní skupiny a národy golasecké kultury v severozápadní Itálii. Keltové nestavěli megalitické památky a zanechali po sobě pouze několik málo velkých soch, jež bychom mohli porovnávat se sochami pocházejícími z řeckého či etrusko-italického světa. Keltské umění se zaměřovalo na malé předměty a jeho "neklasický" výtvarný rejstřík dal vzniknout fantastickým, prchavým výjevům velmi specifické povahy, jež odrážely keltský duchovní a magicko-náboženský svět. Mnohé dochované památky jsou předměty každodenní potřeby pocházející z hrobních výbav. Navzdory teritoriální expanzi Říma i jiných národů se identita, jazyk, kult a víra Keltů udržely až do počátku středověku. Zásluhou ústně předávaných příběhů, které sbírali a zapisovali irští mniši, se můžeme dopodrobna obeznámit s duchovním světem i kulturou keltských národů, jež v dějinách evropského kontinentu patřily k určujícím silám. Ačkoli odborníci na řeckou a římskou civilizaci je po dlouhou dobu označovali za kulturně druhořadé, stali se dnes Keltové - rovněž zásluhou významných mezinárodních výstav, jež prezentovaly nové archeologické objevy - jedním z nejstudovanějších národů starověku.