Rada na začátek: Pokud má být toto vaše první kniha od slavného autora, zapomeňte s klidným srdcem na intelektuálskou úctu, kterou k velkému českému a francouzskému spisovateli dost možná chováte a dovolte si bavit se.
I když podle toho, jak se to vezme. Sylvie Richterová, která pro nejnovější české vydání Knihy smíchu a zapomnění napsala doslov, používá k popisu Kunderovy romanopisecké metody slovo meditace. Románové meditace. Proto si musím položit otázku (a dát si na ni rovnou odpověď), jestli je vůbec přípustné se v meditaci bavit. Samozřejmě, že je! Troufám si tvrdit, že v zájmu co nejlepšího účinku je to velmi žádoucí.
Neočekávejte však komedii, i když vyloženě směšných momentů se v autorem režírovaných situacích dočkáte také. Román je pro Kunderu především jedním z možných způsobů poznání. Autorova bezmála vědecká metoda, tak systematickou mi připadá, potřebuje vyprávění jako prostor, v němž uvádí své postavy do pečlivě budovaných, až modelových scén, v nichž se nějak chovají a on je pilně studuje. Tu z jedné, tu z druhé strany. Pokud to uzná za vhodné, postavy vymění, zaranžuje jiný příběh, nastolí další situaci, aby se na své téma pokusil podívat z dalšího myslitelného úhlu.
Ostatně o tom ke konci Knihy smíchu a zapomnění sám hovoří: „Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu.“ A ztrácí se i čtenář. Kundera odpovědi nedává, pouze kolem nich soustředěně krouží. Nakonec nevíme nic s naprostou jistotou, nemáme své odpovědi, ale můžeme si být jistí, jaké nejsou a co jimi není. Aspoň že tak.
Román ve formě variací bych chtěl zdůraznit. Jeho trváním neprostupuje jedna linka děje, postavy jednotlivých částí se nesetkají ve velkolepém finále. Dějí se, aby demonstrovaly; trochu jako znaky. V knize se na určitém místě dokonce přímo dočtete, že i soulož! se dá považovat za jakýsi znak… Další rada: na tohle se snažte nemyslet, ať už při souloži nebo při čtení.
Zvykl jsem si dělat výpisky z knížek, které čtu, a přestože jsem se tentokrát snažil krotit, vědom si toho, že velká spousta Kunderových vět by se dala rovnou tesat a mohlo by hrozit, že se četba tohoto nikterak rozsáhlého textu velmi, velmi natáhne, následující úryvek mi připadal obzvláště důležitý: „Ano, když se překročí hranice, ozve se osudově smích. Ale když se jde ještě dál, ještě i za smích? (…) Opakování je jen jeden ze způsobů, jak učinit hranici viditelnou. Čára hranice je přikryta prachem a opakování je jako pohyb ruky, která ten prach odhrnuje.“
Vzpomínám si, že se v té pasáži píše o člověku, který při představení vyvolával v publiku smích nekonečným soustředěným opakováním několika monotónních úderů do klapek klavíru, přičemž svým zjevem a vystupováním budil dojem klavírního mistra. Opakování, souvisí snad i se zapomněním, například opakování historie, variování v různých měřítkách se v románu objevuje často. Variační mistrovství obdivuje Kundera u pozdního Beethovena a tak dále, a tak podobně.
Milan Kundera je především ale sám mistrem svého řemesla a brilantní myslitel. Nebudu vás připravovat o radost z čtení jeho posledního (znovu) česky vydaného románu ve variacích, ve skutečnosti vyšel v češtině poprvé v roce 1981 u manželů Škvoreckých, ale tato definitivní česká verze je autorem nově zredigovaná, proškrtaná i doplněná, dalším vyzrazováním motivů jednotlivých prozaických meditací… Zajímavou jsem shledal kupříkladu nastíněnou souvislost smíchu s dobrem a zlem. Dobře, ten byl poslední.
Kniha smíchu a zapomnění je knihou směšnosti a směšnosti dovádění do důsledků. Hlavu vzhůru a vzhůru do toho, protože „mystik se nesmí bát směšnosti, chce-li dojít až na konec, na konec pokory, anebo na konec slasti.“
Autor: Standa Černý
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
