Autor mapuje několik aspektů současné české jazykové kultury, především pak tendence na jedné straně k zhovadění a tzv. buranizaci (hovězí čeština), na druhé pak k feminizaci a infantilizaci (zdrobněliny, afektovanost, medovitost). Zároveň se zamýšlí nad diagnostickou hodnotou jazyka, který se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Jako určité antidotum k tomu, čím čtenář musí projít, je na závěr knihy uveden seznam krásných slov. Heslem doby je prakticky bezbřehá tolerance a filosofie, že každý životní styl je dobrý a žádný není lepší než jiný. Autor se s tímto neztotožňuje – jsou věci, kterým je třeba se vyhnout a varovat před nimi přinejmenším ty, na kterých nám záleží.