Jakou roli hraje pro vás první věta knihy? Co by měla čtenáři přinést?
Velkou, protože dokáže chytit a nepustit. Když jsem vydávala svou první knihu, můj nakladatel, Zdeněk Pobuda, mi nadšeně vykládal o tom, jak začíná první Bratrstvo krve Františka Kotlety, a jaký to má na čtenáře dopad. Krev pro Rusalku začínala podobně „tvrdě“ a chvíli jsem si pak hrála s tím, aby první věta pokaždé vyvolala ve čtenářích dobrou představu o tom, jaký příběh začínají číst.
Kdybyste měla popsat svůj „autorský typ“, jak byste to udělala? Jste spíše plánovač, nebo improvizátor?
Improvizátor, jednoznačně. Patřím mezi ty autory, kteří mají pocit, že se daný příběh už odehrál a oni ho jen musí dostat na papír. Někdy nejsou všechny detaily jasné a tehdy musí přemýšlet, co a jak, ale většinou se jen nechává vést tím, co se mu odehrává v hlavě.
Jak pracujete s postavami? Jsou pro vás postavy na prvním místě, nebo spíše příběh jako takový?
Mám postavy ve svých příbězích ráda, ale často se soustředím spíš na větší obraz. Na situaci, ve které se ocitnou, přičemž hlavním hrdinou je spíš situace jako taková než postavy v ní. Takový je například můj druhý román Zřídla, v němž byla protagonistou katastrofa, která poznamenala spoustu lidí, a já psala o tom, jak se k tomu postavili.
Kde čerpáte inspiraci pro své postavy? Jsou některé postavy založené na skutečných lidech, nebo je to čistá fikce?
Nemám moc ráda, když se lidi z jednoho světa tlačí do světů, do kterých nepatří. Když mě někdo vytočí, už vůbec nechci, aby se potuloval mým příběhem, a výjimku jsem udělala jen párkrát. Někdy je ale někdo, koho znám, tak dokonalý ve své hlouposti, mstivosti, lstivosti a tak dále, že se přímo nabízí použít ho jako vzor pro někoho jiného, aniž by to ale byla podobnost jedna ku jedné.
Jak přistupujete k vytváření motivací postav a jejich vnitřních konfliktů?
Konflikt, ať už vnitřní, nebo vnější, je základním hnacím motorem každého příběhu. Dobrá motivace je nezbytná, aby postava fungovala – pokud nemá kam jít, nebo jde, aniž by k tomu měla přesvědčivý důvod, nebude nikdy fungovat, neprobudí v nás zájem a emoce a bez nich bude pořád jen kusem popsaného papíru. Rozpolcené hrdiny, hrdiny s často morálně rozporuplným cílem nebo hrdiny bojující se svým vlastním přesvědčením mám ze všech nejradši, protože to vůbec nemají lehké. Nevím, jestli jsem někdy napsala jednoduchého protagonistu, který by o sobě nepochyboval.
Máte nějaký konkrétní proces pro vypracování charakteru postavy? Jak se vyvíjí během psaní?
Myslím, že se mi během psaní mění charaktery postav v souladu s tím, jak procházejí svými příběhy. Hlavní postavy Krve pro divoženku a Města v oblacích jsou si hodně podobné v tom, že na začátku mají pocit, že ví, o čem je život, jen aby postupně zjistily, že věřily věcem, kterým věřit neměly, svět je ve skutečnosti trochu jiný a jiné jsou možná i ony samy. Baví mě sledovat, jak život formuje hrdinu příběhu, jeho hodnoty, názory a cíle, ať už jsem v roli autora, nebo čtenáře.
Jakým způsobem udržujete v příběhu rovnováhu mezi dějem a charakterovým vývojem postav?
Když děj dává smysl, budou se v nich postavy vyvíjet přirozeně a smysluplně. Pokud mají na začátku příběhu dobře nastavený soubor vlastností, schopností a životních zkušeností – pokud je „slyšíte dýchat“ a ne jenom „šustit papírem“ – budou se měnit, reagovat i rozhodovat uvěřitelně. Neznám asi nic horšího než postavy, které působí, jako by autor tahal z klobouku náhodná slova a výsledkem byla hrdinka, která je tak křehká a má tak volné vazy, že se jí na schodech pokaždé vymkne kotník, ale která je současně skvělá v boji nablízko, atd.
Jak plánujete strukturu příběhu? Využíváte detailní osnovy, nebo se necháváte spíše vést samotným psaním?
Věřím postavám svých příběhů a v maximální možné míře se jimi při psaní nechávám vést. Někdy možná i na úkor toho, že kdybych více zasahovala, zvrat by byl působivější, ale většinou mám pocit, že čím míň své postavy řídím, tím líp se jim příběhem jde. Většinou jsem spíš pozorovatel a zapisovatel.
Jaké techniky používáte k udržení napětí v příběhu?
Obecně známá je narativní technika show, don’t tell, kterou lze velmi dobře využít i v tomto případě – když autor napětí buduje pomalu, čtenář tuší, že něco není tak, jak se zdá, a potom mu informace není předložena, ale ukázána, dokáže ho to přímo praštit po hlavě. Nejenom při práci s napětím je pak zásadní tempo, v okamžicích akce je potřeba zrychlit, omezit se na nezbytně nutná slova, neodbočovat. Emoce pak ve čtenáři nevyvolávat tím, že autor napíše „Karel měl strach, že ho někdo sleduje“, ale ukázat, jak se přitom Karel cítí, aby se jeho emoce přenesly na čtenáře a čtenář se začal bát spolu s Karlem.
Jaké jsou vaše oblíbené způsoby, jak propojovat různé dějové linie nebo motivy?
Obecně mám jako autor i čtenář ráda, když se ukáže, že všechno souvisí se vším. Dá se s tím pracovat různými způsoby, jednoduché a účinné je například zavěšovat tzv. Čechovovy pušky, které sice od začátku vidíme na zdi místnosti, ale ještě dlouho se z nich nevystřelí, tedy drobné zmínky, detaily, „hinty“, jejichž význam se odhalí až časem. Především v případě detektivních motivů, které používám ráda, jsou k nezaplacení.
Jak se vyrovnáváte s momenty, kdy se děj nebo postavy začnou zdát „zaseknuté“?
V takovém případě je ideální dát si pauzu. Nejsem jediný autor, který má rozepsané dva nebo i tři příběhy, a i když je nedokážu psát souběžně, v případě záseku v jednom je fajn moct pokračovat ve druhém a od toho původního si odpočinout. Člověku to často pomůže nejenom vyčistit si hlavu a nepropadat panice z toho, že „to nejde“, ale taky se po návratu podívat na problém nebo postavu z nové perspektivy.
Jak důležité je pro vás prostředí a popisy v knihách? Jak moc se soustředíte na detaily světa, který vytváříte?
Spíš míň. Nejsem autor architekt, který má ke svému příběhu 300 stran manuálu obsahujícího historii jeho světa, seznam a životní osudy postav, o kterých se hlavní hrdina jednou zmínil, návrh vlastního trpasličího jazyka… Baví mě příběh, ne budování světa, i když ten samozřejmě musí fungovat. Postavy nemůžou žít ve vakuu, v zemi bez minulosti, v pseudostředověkém fantasy příběhu, kde náboženství nemá na nic vliv, a o postavení různých ras nic nevíme… Jako čtenář chci mít pocit, že postavy VÍ, a současně nechci, aby mě autor zahlcoval informacemi, které pro mě nejsou podstatné. Chci, aby všechno fungovalo na pozadí příběhu, aniž bych musela číst dvacet stran prologu o minulosti válečného konfliktu vedoucího k tomu, že dnes každá rodina posílá své dítě do zvláštní akademie, která...
Píšete nejprve konkrétní scény, nebo se nejdříve soustředíte na hlavní dějovou linii a postavy?
Většinou mi v hlavě naskočí konkrétní scéna a já si řeknu Co je to za člověka? Jak se mu to stalo? Co s tím teď bude dělat? Pak ho začnu sledovat a občas se nestačím divit.
Jaké je pro vás kouzlo v psaní? Co vás přitahuje na samotném procesu tvorby?
Možnost vyprávět příběh, který ještě nikdo nevyprávěl. Nechat se překvapovat a pak překvapovat čtenáře.
Jak se vyrovnáváte s kritikou a jak vnímáte zpětnou vazbu od čtenářů či editorů?Když se někdo zeptá, radím kritiku příliš nesledovat. Relevantní informace by měl autor dostat od svého nakladatele. Kritériem kvality nebo úspěšnosti knihy nejsou komentáře čtenářů na knižních databázích. Ty sice dokážou zapůsobit jako rychlý zdroj dopaminu, když jsou kladné, ale taky pošramotit autorské sebevědomí způsobem, který nemá se skutečnou kritikou nic společného („nemám ráda sci-fi, autor si zjevně něco kompenzuje, je vidět, že na to autorka už nemá a měla by přestat psát, tohohle autora jsem koupil poprvé a naposledy a vám radím nekupovat ho vůbec…“). Zpětná vazba je důležitá, ale pro mě osobně především od mé redaktorky a obecně lidí z nakladatelství, než od kolegů a čtenářů.Jak se vyrovnáváte s psaním „v tichu“ a psaním „v chaosu“? Máte nějaký oblíbený způsob práce, nebo se to mění?
Mám malé děti, takže psaní v klidu a tichu pro mě bylo dlouhá léta sci-fi. Ani dnes se mi snadno nehledá čas, ale rozhodně preferuji, když se na práci můžu soustředit, než když od ní musím neustále odbíhat. Poslední dobou mě víc motivuje psát mimo domov a například v kavárnách bývám výrazně produktivnější. Tam mi ale „cizí šum“ nevadí.
Myslíte, že máte nějaký typický prvek, který se často objevuje ve vašich knihách (například téma, styl psaní nebo typ postav)?
To asi líp posoudí druzí, ale často narážím na to, že jsou pro mě typické morálně rozporuplné postavy – nejednoznační hrdinové, kteří nakonec dělají správné věci, ale není to pro ně přirozené, nebo si k tomu museli dojít složitější cestou. Takoví mě baví.
Jak byste popsala svůj vztah k žánrům, které píšete? Cítíte se více spojená s některým konkrétním, nebo je to pro vás spíše experimentování?
V rámci odpočinku od mých typických příběhů si ráda střihnu něco, co pro mě typické není, ale pokaždé se vrátím do vod fantastiky. Mám knihy, které by i v případě, že by se z nich odstranily všechny fantastické prvky, fungovaly dál a hodně podobně, takže by se dalo říct, že vlastně často píšu detektivky. Ale ty fantastické prvky a „trochu jiné světy“ mě baví.
Jak se stavíte k procesu psaní jako k umění versus řemeslu? Jaký je váš pohled na balanc mezi těmito dvěma aspekty?
To je otázka, o které bychom se mohly bavit hodiny a hodiny. Význam „psaní jako řemesla“ vnímám především ve spojení s určitou autorskou pokorou vůči celému procesu, psanému slovu jako takovému i čtenáři samotnému. Když jsem začala učit na Vysoké škole kreativní komunikace literární dílnu, občas mi studenti řekli „Já to tak dělám, já mám svůj originální styl“ a já jsem na jednu stranu obdivovala to přesvědčení o správnosti vlastních postupů, na druhou jsem se snažila vysvětlit, že přestože není dobré příliš kalkulovat (ve smyslu „tohle se teď čte, tak to tak budu taky psát“) ani věřit všemu, co řekne nějaký autor (ve smyslu „byl jsem na kurzu a tam nám XY říkal, že musíme psát erotické scény výhradně tak jako on“), existují pravidla, která je potřeba respektovat, aby příběh fungoval, ať už chceme být na začátku své literární dráhy jakkoliv objevní a umělečtí.
Jak důležitá je pro vás rovnováha mezi kreativním vyjádřením a čitelností knihy? Měníte svůj styl podle toho, pro jaké čtenáře píšete?
To trochu souvisí s mou předchozí odpovědí. Samotná kniha je kompromis mezi tím, co se odehrává v mé hlavě, a tím, co se bude dobře číst čtenáři. Příběh potřebuji vypsat a dělám to v podstatě pro sebe, ale ve chvíli, kdy očekávám, že ho bude číst ještě někdo jiný, si musím uvědomit, že je to hra pro dva. Nemůžu předpokládat, že čtenář zaplatí, přečte a bude spokojen s knihou, kterou se bude muset prodírat jako bažinou. Vždycky říkám začínajícím autorům, ať jsou ke svému čtenáři laskaví – nemusí mu všechno podávat na stříbrném podnosu, ale když můžou, měli by udělat ten krok směrem k němu místo toho, aby mu pod nohy hodili klacek. Styl účelově neměním, ale už jsem zásadně měnila konec knihy, protože mě zkušenější kolega varoval, že ten původní by ve čtenáři vyvolal pocit, že předchozích tři sta stran bylo ztrátou jeho času. A bylo to oprávněné varování.
Jak se cítíte, když si čtete zpětně své vlastní knihy? Je pro vás těžké se na ně dívat z „autorského“ pohledu, nebo je to přirozené?
Zpětně své knihy nečtu a dost dobře nevím, jak funguje opak – čtou jiní autoři své knihy pro potěšení, nebo jen v rámci rešerší v případě sérií? Osobně mám problém číst je, i když mě požádají o spolupráci při přípravě audioknihy, nebo když se chystám psát pokračování a nevzpomínám si už na některé detaily. Asi bych si neotevřela svou vlastní knihu a neřekla si Já jsem ale dobrá, tohle je skvělá kapitola, musím si to dočíst na dovolené. A nebo naopak Jak jsem to mohla takhle špatně napsat, proč jsem ho tehdy nenechala jít spíš vlevo, Lentilka456 na Databázi knih měla pravdu, vážně tady ta postava mluví jako idiot… Jako čtenář chci číst nové příběhy, nebo se vracet k těm starým, ale pokud jde o ty vlastní, když už se chci vracet, tak jen jako autor.
Máte nějaké vzory, které vás inspirují, nebo se snažíte najít vlastní jedinečný hlas?
Žádné autorské vzory nemám, ale občas si přečtu něco, co se mi hrozně líbí, a najednou vidím, jak bych s tím pracovala já, a toužím to použít. Záměrně jsem se k tomu zatím nedostala (ale pořád chci využít jeden drobný motiv z Kingova Svědectví, který mi přišel geniální), ale každý autor je přirozeně a více nebo méně vědomě formován svou čtenářskou zkušeností. Myslím, že většina z nás pracuje s věcmi – detaily, motivy, archetypálními postavami –, které nasáli při čtení, ale dávno na to zapomněli a možná by je už ve svých příbězích ani nedokázali rozpoznat.
Jaké jsou vaše silné a slabé autorské stránky? Co na psaní milujete a co byste naopak ráda vylepšila?
Slabou stránkou je určitě disciplína. Kdybych si psaní líp organizovala, byla bych ohromně produktivní autor, aniž by to mělo negativní vliv na kvalitu textů. Vím to, měla jsem intenzivní psací období, bohužel udržet tempo není snadné, natož když se objeví starosti. Jsem hodně kompulzivní, nadšený autor, ale někdy závidím kolegům, kteří jsou víc řemeslníci, mají „pracovní dobu“, dělají si osnovy, plánují detailně každý krok… Silnou stránkou je ale asi naopak to, že postrádám „kalkul“. Píšu to, co mě baví, když na to mám chuť, a myslím, že proto to baví i čtenáře. Chtěla bych jen mít víc času a čistou hlavu, protože když dlouho nepíšu, hrozně mi to chybí. Je to jako dýchání, člověk dokáže zadržet dech jen na určitou dobu, ale pak se musí nadechnout o to víc.
Pokud byste měla definovat „svůj styl psaní“, co by to bylo? Máte pocit, že se stále vyvíjí, nebo už jste našla svůj charakteristický rukopis?
Myslím, že mám v současnosti rukopis, který čtenář pozná. Ví už taky, jaký typ příběhů, postav a myšlenek ode mě čekat, a je otázka, jak přijímá, když se od svého obvyklého stylu odkloním. Ale ráda bych se vyvíjela, nezakrněla v bezpečném „starém známém“, překvapovala občas sebe i čtenáře. Protože to je to, co je na tvorbě příběhů nejzábavnější – bavit sebe i ostatní.
Autor: Valérie Rampasová
