Věnovala se také režii více než patnácti audiokazet a CD pro děti v Supraphonu - např. Čtyřlístek v pohádce, Putování za švestkovou vůní nebo Hurvínkova Babička, Neřeš to! (s E. Holubovou a J. Duškem). Její činnost publikační zahrnuje řadu článků o divadle a divadelních tvůrcích (Scéna, Film a divadlo, Dramatické umění, Divadelní noviny). Divadelní ústav Praha vydal její práci Brookův Sen noci svatojánské, napsala doslov k českému vydání Brookova Prázdného prostoru.
Sto růží v bidetu
Průvodce humornými vzpomínkami jedné z prvních českých režisérek po padesáti letech jejího života v divadle, v rozhlase a na divadelních cestách od Londýna po Sankt Petěrburg.
Některé texty vaší knihy Sto růží v bidetu vycházely nejprve v divadelních novinách. Jak došlo k tomu, že se z těchto textů stala tak krásná kniha?
Oslovilo mě nakladatelství. Divadelní noviny byly tím základem a pak se to rozvinulo. Pokud ale přijde otázka, jestli napíšu další knihu, tak vám rovnou říkám, že ne. Tohle stačí, jsem autorka jedné knihy.
Můžete prozradit, jak vznikl název knihy?
Mezi mými pedagogy jsem potkala paní Vlastu Fabiánovou, která jednou vyprávěla o režisérovi Alfrédu Radokovi a říkala, že je jako sto růží v bidetu. Divadlo může vonět a zároveň patří do toho bidetu. Tohle knihu vystihovalo.
Mají dnes ženy režisérky otevřenější cestu než dříve?
Dnes je v divadle holek režisérek jak naseto. Mám z toho radost, ale ten přirozený odpad je ještě větší než u hereček. Já už se nedočkám toho, aby mi nějaká žena řekla, že se jí to podařilo dělat třeba 50 let.
Překvapilo mě, že jste spolupracovala jako s režisérem i s panem Rudolfem Hrušinským, který je známý spíše jako herec. Jaký byl?
On byl jako herec takový svůdný, když do něj vstoupil herecký duch, tak byl vábivý. To vyjadřování bylo spíše herecké než režisérské. Často nenašel slova, jak popsat situaci, tak to sám předvedl.
Vy sama jste herečka i režisérka. Jaké výhody a nevýhody to má?
Myslím, že na cestu k režii mě svedla paní Vlasta Fabiánová. Já jsem tak trochu sama vždycky ostatní režírovala a myslím si, že jako herečka jsem mizerná.
Který okamžik své profesní dráhy byste označila jako zlomový?
Asi první angažmá v Plzni. Bylo to samostatné angažmá a já jsem dlouho trpěla pocitem, že jsem tu režii ani nevystudovala a jsem samouk.
Narazila jste při psaní textů na nějakou dobu, na kterou nebylo snadné vzpomínat?
Záleželo na tom, z jakého konce na to člověk kouká.
Režírovala jste také v Anglii nebo Rusku. Narazila jste tam při režírování na nějaká specifika?
Problém je v tom, že tyto země mají nezpochybnitelně největší divadelní kulturu. Problém těchto kultur je dán množstvím lidí, kteří v divadle pracují. Herci tam hrají absolutně na doraz. Je to prostě úplně jiný svět.
V jednom z textů vzpomínáte na britskou majitelku divadelní agentury s tím, že jako její největší talent je schopnost rozeznat talent u druhého a vsadit na něj. Má takové lidi také české divadlo?
Ona přišla na to, že její talent je v tom, že umí přečíst ostatní herce. U nás je také móda, že jsou zde agenti, kteří mají jednotlivé herce pod sebou. Ten trh tady ale není tak velký, aby se zde uživilo velké množství těchto agentů.
Divadlo a herci umí aktuálně reagovat na to, co se aktuálně děje ve společnosti. Změnila se podle vás pozice divadel a umělců ve společnosti?
To je hodně těžká otázka. Záleží, kdo na to kouká. Já na ty události třeba z roku 1968 koukám úplně jinak, než jsem je viděla tehdy.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
