Přemýšlíme-li o vztahu práva a literatury, nemůžeme nevnímat právo jako literaturu svého druhu. Sestává přece z textů, ač psaných poněkud specifickým jazykem, často nepříliš srozumitelným, zakládajícím si na přesnosti oproti obraznosti a invenci.

Stále častěji se však právní akademici uchylují ke krásné literatuře (a rovněž k filmu) jako zdroji situací, obrazů a dilemat, umožňujících promýšlet, co vše může znamenat být právníkem, jak dalece se právo může vztahovat ke spravedlnosti, ale též k nespravedlnosti, jak obstát v morálně vyhrocených životních předělech.