Po pravdě už si to ani nepamatuji, od základní školy jsem ráda koukala na horory a bála se. Je tedy pravda, že doma v bezpečí se bojí lehce.
Nemáte někdy strach, když víte, co všechno se děje „tam venku“? Třeba, když se vracíte potmě sama domů?
Nebudu lhát, že mě všechny ty příběhy, o kterých píši nebo vyprávím v podcastu, nepoznamenaly. Každý zvuk, když jdete setmělou ulicí, vám připadá podezřelý. Stejně jako pán, co venčí jorkšíra potmě.
Jak probíhá takový výběr nejzajímavějších zločinů? Podle čeho vybíráte případy do svého podcastu a do knih?
Některé příběhy si vás najdou samy, narazíte na nějakou zmínku o nich na internetu nebo na sociálních sítích. O některých už mi třeba řeknou známí a kamarádi. Už jsou naučení, že s krimi tematikou se chodí za mnou.
Co na vaši zálibu v kriminálních případech říká vaše nejbližší okolí?
Kdybyste se zeptali před třemi lety, odpověděla bych, že někteří byli překvapení a nechápavě na mě koukali s tím, že to oni by nemohli. Brodit se vším tím zlem je občas náročné. Ale teď už vědí, zvykli si a jakmile narazí na nějaký zajímavý případ nebo záhadu, už mi to hlásí a jedou v tom se mnou.
Četla jsem, že 80 % vašich čtenářů a posluchačů jsou ženy. Proč myslíte, že tomu tak je?
To je otázka za milion. Podle sociologů krimi tematika ženy táhne hlavně proto, že po zhlédnutí detektivky nebo přečtení knížky máme pocit, že jsme na případné nebezpečí připravené. Ale, ruku na srdce, my ženy máme taky rády zákulisní informace o životech ostatních a, jak jsem říkala na začátku, bát se v bezpečí domova je příjemné.
Kdybyste měla jmenovat jeden jediný případ, který vám doslova nedal spát, a ještě nyní si na něj občas vzpomenete s husí kůží na rukou, který by to byl?
Nejdéle vám v hlavě vždycky zůstanou případy dětí… Nebo krutost lidí, co oběti třeba rozřezávali, stahovali z kůže anebo pak konzumovali. Ale ať vaše čtenáře úplně nevyděsíme, za poslední dobu mě překvapil případ zpěváka R. Kellyho. Když jsem jeho případ zpracovávala, nevěřila jsem, že se něco takového opravdu dělo… A druhý případ je Steven Avery, který pravděpodobně pyká už léta za vraždu, kterou nikdy nespáchal a lidé se pořád snaží o obnovu jeho procesu.
Jaké jsou zpětné reakce na vaše knihy a podcasty? Dostáváte tipy na další „zločiny“?
Jistě! Lidé posílají tipy neustále a jsme za to vděčné, občas jsou to zajímavá jména. Chodí většina krásných reakcí, když nám lidi píšou, že při poslechu podcastu rodily nebo strávili dovolenou s knihou. Ale pak chodí i negativní, jako je to u všeho. Na ty my ale nereagujeme, nechceme šířit dál nějaké hádky nebo nenávist.
Vaše nejnovější kniha má název Ženy zločinu. Prozraďte nám o ní něco. Čeho všeho jsou ženy schopny?
Ženy zločinu se liší od podcastu, žádný příběh z této knihy nikde nezazněl a jsou tam opravdu, jak já říkám, výběry z hroznů. Jako příběh ženy, která svému muži uřízla penis a tím spustila koloběh dost nečekaných událostí. V knize jsou i příběhy z archivů, o kterých se tím pádem jinde nedočtete. A druhou stranu zákona, tu správnou, pak zastupují ženy, se kterými jsem si povídala a které by mohly být pro mnohé vzorem. A já jsem jim za jejich otevřenost velmi vděčná.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Jaroslav Fikota
Jak probíhá takový výběr nejzajímavějších zločinů? Podle čeho vybíráte případy do svého podcastu a do knih?
Některé příběhy si vás najdou samy, narazíte na nějakou zmínku o nich na internetu nebo na sociálních sítích. O některých už mi třeba řeknou známí a kamarádi. Už jsou naučení, že s krimi tematikou se chodí za mnou.
Co na vaši zálibu v kriminálních případech říká vaše nejbližší okolí?
Kdybyste se zeptali před třemi lety, odpověděla bych, že někteří byli překvapení a nechápavě na mě koukali s tím, že to oni by nemohli. Brodit se vším tím zlem je občas náročné. Ale teď už vědí, zvykli si a jakmile narazí na nějaký zajímavý případ nebo záhadu, už mi to hlásí a jedou v tom se mnou.
Četla jsem, že 80 % vašich čtenářů a posluchačů jsou ženy. Proč myslíte, že tomu tak je?
To je otázka za milion. Podle sociologů krimi tematika ženy táhne hlavně proto, že po zhlédnutí detektivky nebo přečtení knížky máme pocit, že jsme na případné nebezpečí připravené. Ale, ruku na srdce, my ženy máme taky rády zákulisní informace o životech ostatních a, jak jsem říkala na začátku, bát se v bezpečí domova je příjemné.
Kdybyste měla jmenovat jeden jediný případ, který vám doslova nedal spát, a ještě nyní si na něj občas vzpomenete s husí kůží na rukou, který by to byl?
Nejdéle vám v hlavě vždycky zůstanou případy dětí… Nebo krutost lidí, co oběti třeba rozřezávali, stahovali z kůže anebo pak konzumovali. Ale ať vaše čtenáře úplně nevyděsíme, za poslední dobu mě překvapil případ zpěváka R. Kellyho. Když jsem jeho případ zpracovávala, nevěřila jsem, že se něco takového opravdu dělo… A druhý případ je Steven Avery, který pravděpodobně pyká už léta za vraždu, kterou nikdy nespáchal a lidé se pořád snaží o obnovu jeho procesu.
Jaké jsou zpětné reakce na vaše knihy a podcasty? Dostáváte tipy na další „zločiny“?
Jistě! Lidé posílají tipy neustále a jsme za to vděčné, občas jsou to zajímavá jména. Chodí většina krásných reakcí, když nám lidi píšou, že při poslechu podcastu rodily nebo strávili dovolenou s knihou. Ale pak chodí i negativní, jako je to u všeho. Na ty my ale nereagujeme, nechceme šířit dál nějaké hádky nebo nenávist.
Vaše nejnovější kniha má název Ženy zločinu. Prozraďte nám o ní něco. Čeho všeho jsou ženy schopny?
Ženy zločinu se liší od podcastu, žádný příběh z této knihy nikde nezazněl a jsou tam opravdu, jak já říkám, výběry z hroznů. Jako příběh ženy, která svému muži uřízla penis a tím spustila koloběh dost nečekaných událostí. V knize jsou i příběhy z archivů, o kterých se tím pádem jinde nedočtete. A druhou stranu zákona, tu správnou, pak zastupují ženy, se kterými jsem si povídala a které by mohly být pro mnohé vzorem. A já jsem jim za jejich otevřenost velmi vděčná.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Jaroslav Fikota
