Vystudoval jste Divadelní akademii v Bělostoku a původním povoláním jste loutkoherec. Jaká byla Vaše cesta od loutek ke knížkám?
Obě cesty byly souběžné. Kreslil jsem si jako každé malé dítě, protože kreslení je v určitém okamžiku našeho života přirozeným a automatickým způsobem vyjadřování. Jen mi to zůstalo do dospělosti, během studia loutkoherectví jsem ve volném čase kreslil dál. Je to moje přirozená potřeba. Při kreslení jsem mohl vydechnout, odpočinout si. Kreslil jsem proto, že to mám rád. Nemyslel jsem si, že by mě to jednou mohlo živit.
V Česku teď vychází vaše kniha Rok v pohádce. Je součástí populární řady Roků. Pohádkové téma jste si zvolil sám, nebo vás nakladatelství oslovilo už s konkrétním námětem?
S návrhem přišlo nakladatelství, ale byla to milá nabídka. Nasza Księgarnia (polské nakladatelství vydávající dětské knihy, pozn. překladatele) se chová k autorům s velkou úctou. Zeptali se, zda bych se chtěl tématu ujmout. Přiznám se, že jsem chvíli váhal – ale kývl jsem rychle.
Nakolik jste při tvorbě své pohádkové říše vycházel z tradičních pohádek a jak moc jste popustil uzdu fantazii?
Najdeme v knížce nějaké netradiční kouzelné bytosti? Většina hrdinů knihy jsou postavy z pohádek, které každý zná z dětství. Ale jejich původní příběh už v knize nenajdete. Vymyslel jsem si nové situace, je to taková hra se čtenářem. Tedy spíše se čtenářem-prohlížečem, protože je to kniha spíše k prohlížení. Ale vytvořil jsem i několik nových postav jako Chobotosaurus, Mňamosaurus nebo Dobrodoušek.
Kterého z obyvatel své pohádkové země máte nejraději?
Rozhodně trpaslíky. Těm jsem dokonce věnoval svou další knihu! Jsem přesvědčený o tom, že bydlí v mém bytě, ačkoli jsem je nikdy neviděl. Ale výsledky jejich práce poznáte – třeba nepořádek. Rozsypávají drobky a prach. Ale jsou neoddělitelnou součástí mého života. Chtěl bych mít doma těch šest trpaslíků z Roku v pohádce. Krmil bych je drobečky a za deštivých dnů bych s nimi klábosil o ničem.
Leporela Roků mají jasně danou formu – dvanáct dvoustran věnovaných jednotlivým měsícům v roce. Nesvazovalo vás to příliš při tvorbě?
Ne, byla to pro mě výzva. Celá série je fantastická. Nabídka být jedním z jejích autorů pro mě byla pocta. Ale než jsem začal kreslit, udělal jsem si přípravy… v Excelu! Příběh každé postavičky se musel odehrávat celý rok, dvanáct měsíců, a zároveň na sebe všichni hrdinové nějak reagují. Abych dodržel logiku příběhů, musel jsem být hodně disciplinovaný, víc než u jiných knih.
Kniha je velkoformátová a celobarevné stránky jsou plné detailů. Jak dlouho vám takový pohádkový rok trvalo nakreslit?
Určitě víc než rok. Během práce jsem měl i jednu velkou krizi a říkal jsem si, že jsem si ukousl moc velké sousto. Ale nakladatelství mi pomohlo a podpořilo mě. Když jsem skončil, měl jsem pocit, že se už můžu pustit do čehokoliv. Vždycky jsem se bál ilustrací, kde je hodně malých postaviček. Raději jsem kreslil obrázky, kde jich je málo. Práce na Roku v pohádce posílila moji sebedůvěru. Bylo to těžké, musel jsem bojovat s pochybnostmi, ale výsledkem je kniha, z níž jsem nadšený.
A co chystáte teď?
Kreslím sny. Když jsem pracoval na knize Rok v pohádce, připadalo mi její téma těžké. Ale v porovnání se sny to ještě nic nebylo! Jsou přece nekonečné. Samo kreslení je už tou nejjednodušší částí. Ale těžká témata musíte nejdříve promyslet, až pak je kreslit. A další těžká věc: musíte také obrázek dokončit. Musíte vycítit ten správný okamžik, kdy už je hotovo. Kdy najednou víte, že už nemusíte přidávat žádného ptáčka, lísteček nebo mráčky.
Text a foto: nakladatelství HOST
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
