Vaše spolupráce trvá už šestnáct let. Jak jste se seznámili?
Marian Jelínek: Tehdy byla výluka NHL a Jiří Kuchař mě navštívil v Jágr Teamu ve Vršovicích. Byl jsem příjemně pobavený, protože mi řekl, že Jardův osobní život ho vlastně nezajímá. Někoho podobného jsem do té doby nepotkal.
Jiří Kuchař: Mariana Jelínka jsem znal jen zpovzdálí. Připravil jsem si za domácí úkol hromádku papírů s různými tématy a informacemi, tehdy podle dohody především na téma Jaromír Jágr, ale otázka mě z nich v ten moment nenapadla žádná. Pak mi přišla myšlenka: Vzpomeň si na scénu, co vyprávěl Bohumil Houser kdysi v Unitarii. Jednalo se o spontánní uvolnění hadí síly třech sovětských vojáků během bitvy o Sevastopol. Později jsme ji popsali v knize Poznej sám sebe. Připadala mi ale natolik mimo sportovní téma, že jsem se na něj během vyprávění vůbec neodvážil podívat. Když jsem skončil, zvedl jsem s námahou oči; on měl rozpřažené ruce, rozzářené oči a řekl mi: „Na vás čekám patnáct let.“
Vaše druhá kniha se jmenuje Úspěch a jeho spirituální dimenze.
MJ: Úspěch není otázkou vůle nebo štěstí, i když to všechno k němu nepochybně patří. Lidé, a to nemyslím jenom sportovce, dnes často působí ve svých oborech na opravdu vrcholové úrovni, protože to jinak ani nejde. Stále se vzdělávají, netráví dny u televize, učí se jazyky, sledují pohyb v jejich oboru. Jenže ne všichni dosáhnou stejného úspěchu. Jednou ze skrytých cest k tomu je spiritualita, náš vnitřní náboj.
JK: V knize je kromě jiných úžasný inspirativní příběh lorda Championa, který dal jméno současným vítězům. Tento důstojný Angličan z 19. století proslul svými výzvami, z nichž některé byly téměř na hranici fyzických možností. Přesto je dokázal i ve vysokém věku zvládat.
Dvě knihy jste věnovali motivaci.
MJ: První má mimořádný formát i název Motivace – mýtus dnešní doby. Vyšlo jen omezené množství číslovaných výtisků. Ta druhá Tajemství životní motivace je proti ní kapesní, zato obsahově velice hutná. V kapitole Negativní motivace – božstvo s dvojí tváří v ní třeba vzpomínám na zápas Tyson - Holyfield, na kterém jsem byl a během něhož došlo ke slavné scéně kousání uší.
JK: Někdo bude překvapen, když jako vynikajícího znalce motivace pozná svatého Augustina, církevního učitele z doby zániku Římské říše, s jeho výrokem: „Chci-li něco poznat, musím to mít rád.“ Můžete se s ním osobně seznámit; v Praze na Karlově mostě ho najdete jako jedenáctou sochu napravo, když půjdete směrem od Staroměstské věže.
Jakou nejzajímavější formu strachu jste v životě zažili?
MJ: Při poslední návštěvě Václava Havla v USA pozvali dvacet nejúspěšnějších Čechů žijících v Americe. Doprovázel jsem tehdy na večeři do Bílého domu Jaromíra Jágra jako jeho „partnerka“. Kromě něj tam byli Miloš Forman, Jan Tříska a další osobnosti. Přišli jsme pozdě, což byl trapas. Otevřely se dveře, komorník ohlásil Mister Jagr s doprovodem a Jarda mě vtipně postrčil, abych vešel první. Představte si, že pár metrů před vámi stojí manželé Havlovi a Buschovi, junior, tehdejší prezident, a bývalý prezident, jeho otec. Byla ve mně malá dušička, to se přiznám, ke komu jít první, komu podat ruku, představit se? Ke svému prezidentovi, k hostiteli, k bývalému prezidentovi, který tam byl nejstarší? Dodnes cítím ten čůrek potu na zádech. Muselo to na mě být vidět i zepředu a vysvobodila mě až Laura Bushová, někdejší první dáma, která mi postupně představila ostatní. Nedovedete si představit tu úlevu.
JK: V knize Jak se zbavit strachu je v části Co vám ubližuje kapitola Představy. Velmi drsně jsem svoje představy strachu zažíval před lety ve vazbě v Peru. Byl jsem tehdy neprávem zatčen kvůli podezření z pašování kokainu a v cele přede mě položili peruánský trestní zákoník, kde byla jakoby náhodou založena stránka s „mojí“ sazbou na patnáct let. Okamžitě jsem si začal představovat „co by, kdyby“ a začal to popisovat svému tehdejšímu bytnému, který byl v cele se mnou. Byl to starší zkušený muž, který prošel kardeciánským zasvěcením v Brazílii, a díval se na mě celkem soucitně. Když jsme vazbili druhý den, použil větu, která mě uklidnila. „Jorge,“ řekl mi, „víš, že jsem docela rád, že nás tady protidrogová policie drží. Mám z toho pocit, že berou svoji práci opravdu vážně.“ Mnohokrát jsem si na tuhle scénu později vzpomněl, protože mě v naučila dívat se na věci z opačné strany, než je ta moje, a přerušit tok představ strachu, než mě nezačnou pohlcovat.
V knize píšete o dvou formách strachu.
MJ: Přirozený strach, který souvisí s vývojově starší částí mozku, s amygdalou, nás chrání. Abnormální strach související s neokortexem nás oslabuje. Zatímco normální přirozený strach nás motivuje ke zlepšení našeho individuálního a kolektivního blahobytu; abnormální strach, na který „máme čas“, otravuje a narušuje naše vnitřní životy. Naším životním úkolem je zbavit se strachu tím, že ho využijeme a zvládneme.
Je to vůbec možné?
JK: Ono je to dokonce nutné, a to nejen v dnešní době. Kdysi jsem vezl generála Františka Fajtla na křest knihy Jiřího Muchy Oheň proti ohni. Prošel boji na západní i východní frontě, po válce komunistickým lágrem a podle všeho z něj měl být zlomený stařec, pokud by ještě vůbec žil. Byl to okouzlující devětaosmdesátiletý muž.
MJ: Legendární pilot nebyl sám, kdo prošel v životě krizovými okamžiky. V knize přibližujeme řadu lidí, kteří mohou být životní inspirací, ať už to jsou Carl Gustav Jung, Geronimo, dalajlama nebo Thomas Alva Edison.
Která z jednadvaceti uvedených technik se vám osvědčila nebo v životě vyplatila?
MJ: Pro mě je to technika popsaná v kapitole Tady a teď. Přikovat mysl k přítomnosti, komentovat přítomnost, to je něco, co používám často, když se mi do něčeho třeba vůbec nechce. Třeba k zubaři nebo na nějakou nepříjemnou schůzku. V duchu si komentuji, co právě dělám …přivolám výtah, zmáčknu šestku, vylezu z výtahu, jdu doprava, začnu se usmívat, zvoním na zvonek a vcházím dovnitř… pozdravím, tedˇ, a ono se to pak už samo docela klidně line dál.
JK: Když jsme knihu začátkem roku dokončovali, potkával jsem kolem Velkých Popovic, kde část roku žiji, několik známých, na kterých bylo vidět, že už začínají mít všeho dost. Poslal jsem jim kapitolu Věta, která změní váš život. Je v ní příběh francouzského lékárníka, který získal obrovskou popularitu v meziválečné Americe. Knihu jsem dal i místní lékárnici, která mi říkala, ale vždyť já něco podobného vlastně dělám. Uvědomil jsem si, že proto k ní do lékárny tak rád chodím.
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
