Horolezectví je pro mne spojeno se spoustou silných zážitků, s množstvím navázaných přátelství a s jistým životním stylem, ve kterémmá své místo láska ke svobodě, k přírodě, k cestování a k dobrodružství. Samozřejmě důležitý je i sportovní aspekt, který byl ale pro mne vždy až druhořadý. Pocit, že mne baví někam lézt, jsem měl již jako dítě. Už jsem se tak zřejmě narodil a opravdu si na ten skutečně první okamžik díky tomu moc nepamatuji.
Vaše kniha zachycuje portréty nejvýznamnějších československých horolezců. Kolik jich je a jak vůbec kniha vznikala?
Do knihy se nakonec vešlo 24 portrétů. Zpracovaných je jich samozřejmě více. S paní redaktorkou Kamilou Hladkou jsme kromě značného rozsahu řešili také nosnou myšlenku knihy a ta je jasně daná: Kniha zachycuje historii československého horolezectví v období od druhé světové války po první výpravy našich horolezců do nejvyšších hor sedmdesátých letech minulého století prostřednictvím vyprávění legendárních českých a slovenských horolezců.
Je to tedy i odpověď na velmi častou otázku typu: „Proč v knize není Josef Rakoncaj, Polda Sulovský nebo Radek Jaroš?“ S nadhledem říkám, že tito opravdu významní horolezci v knize chybí, protože to jsou v porovnání s popisovanými postavami „cucáci“.
Jak kniha vznikala? Na to není krátká odpověď, protože ten příběh je dlouhý už přes dvacet let. Snažil jsem se jej popsat i v knize v úvodní kapitole. Tak tedy alespoň krátce. V roce 1997 jsem měl možnost zúčastnit se horolezecké výpravy na Nanga Parbat v Pákistánu. V expedici byla i velmi známá jména – Polda Sulovský, Luděk Zahoranský a Dina Štěrbová. Když se pak večer v základním táboře vyprávěly jejich historky z hor, bylo mi líto, že je neznám z žádné knihy. Tehdy jsem si říkal, že by bylo dobré to změnit. O rok později jsem vyrazil se svým méněmluvným kamarádemna tříměsíční lezecký výlet po jihozápadě USA.
Byla to perfektní jízda ve stylu „On the road“ a každý den nám připravil úžasné dobrodružné příhody. Měl jsem velmi silnou potřebu se o tyto radosti a o to množství krásy kolem nás podělit a vyhrál to deníček. Já si ostatně deníčky psal už v dobách školních výletů, ale ten americký byl fakt něco extra. Po návratu jsem jej dal číst ostatním kamarádům, kteří s jeho pomocí náš výlet zopakovali, ale také mne přemlouvali ke knižnímu vydání. No jo, ale jak se to dělá? Okopíroval jsem tedy deník a rozeslal po všech čertech. Kniha o Americe sice nakonec nevyšla, pozitivním výsledkem ale bylo, že jsem vešel do povědomí několika lezeckých časopisů a začal se uplatňovat jako autor reportáží a krátkých literárních útvarů, jako jsou třeba povídky. Nakonec jsem byl osloven, abych napsal svůj první portrét o Poldovi Sulovském, se kterým jsem byl na dvou výpravách a velice dobře se známe. No a džin z láhve byl vypuštěn.
Musím také zmínit alespoň dvě postavy, které mne v psaní těchto „portrétů“ podporovaly. Nejprve bych zmínil Jirku Růžičku – majitele a šéfredaktora nejstaršího českého časopisu o horolezectví a lezení s názvem Montana (dříve Hotejl). Druhým významným člověkem byl Bohouš Sýkora, který napsal knihu Pískaři – kapitoly z historie lezení v Adršpašsko Teplických skalách. Oba už bohužel nejsou mezi námi. Mrzí mne, že už jim výsledek svého snažení nemohu ukázat. Pevně ale věřím, že by se jim kniha líbila.
Kromě velkého množství kamarádů, kteří mne utvrzovali v tom, že mé psané výtvory mají smysl, a všemožně mi pomáhali například se sháněním kontaktů nebo autentických fotografií, musím zmínit ještě jednu z hlediska vzniku knihy velmi důležitou postavu. Je jí Petr Piechowicz – Pepe, bezvadný lezec, fotograf a hlavně kamarád, který se mi kdysi svěřil, že jeho fotografickým snem je nafotit portréty slavných horolezců. Od té doby jsme spolu projezdili mnoho kilometrů společně a bylo to šťastné spojení. Já se horolezeckých legend vyptával, oni začali vzpomínat a vyprávět, a vůbec nevěnovali pozornost Pepemu, který je mezitím portrétoval. Každá kapitola, kromě té první Františku Plškovi, tedy začíná Pepeho fotografií. Proč chybí úvodní fotografie u Franty? Je to taky dobrý příběh, ale ten už vám nebudu prozrazovat. Najdete jej v knize.
Máte v plánu napsat nějakou další knihu?
Hovořil jsem o tom, že kniha vznikala dvacet let. Když jsem odevzdával v červnu rukopis, myslel jsem si, že je posekáno. Omyl byl pravdou a následoval půlrok doslova ve znamení „krev, pot a slzy“. Na nějakou smysluplnou odpověď na tuto otázku je tedy opravdu brzy.
Ale určitě se dalšímu psaní nebudu bránit. Tak nějak se psaní stalo součástí mého bytí. Svou roli bude ale také hrát skutečnost, jak se kniha bude líbit čtenářům. Materiál na „druhý díl“ je už zčásti hotov a mohl by se zaměřit na „zlatá osmdesátá léta“, která byla v historii českoslo-venského horolezectví velmi významná. Takže se možná za dalších dvacet let dočkáte. :) Třeba ale napíši něco úplně jiného. Na nedostatek nápadů jsem naštěstí nikdy netrpěl.
Kam se chystáte v nejbližší době do hor?Já chodím do hor stále, v podstatě každou volnou chvíli. Mám dva malé kluky, kteří jsou v současnosti mí nejčastější parťáci. S tím starším, šestiletým, chodíme i lézt po skalách a na umělou stěnu. Docela mu to jde, a tak bych mu rád ukázal skály a cesty, na kterých jsem před čtyřiceti lety začínal. V létě určitě nevynechám Tatry, kterým jsem věrný dodnes. A ještě jsou tady kamarádi, kteří si ze mne dělají legraci, že už prd lezu. Vůbec nechápou, že jsem teď prostřednictvím knihy lezl skoro každý den. Takže s tím taky něco musím udělat. :)
Jaký je váš horolezecký sen?
Víte, ta otázka patří spíše mladým začínajícím lezcům a nikoliv někomu, kdo se po horách pohyboval 40 let a velkou část z toho na poměrně slušné úrovni.
Nevím, jestli to není moc smutné, ale mně se v podstatě všechny horolezecké sny splnily. Když jsem začínal, tak mým nedozírným snem bylo vylézt nějakou slavnou cestu v Tatrách. Postupem času jsem jich tam zdolal asi stovku – Hokejkou v západní stěně Lomnického štítu počínaje, Studničkou na Galerii Ganku a Direttissimou v severní stěně Malého Kežmarského štítu konče. Od začátku jsem inklinoval k zájmu o lezeckou historii, takže jsem pak v Tatrách „sbíral“ cesty Pavla Pochylého – legendárního Pavouka. Ve Skaláku v Českém ráji to byly zase cesty Josky Smítky. Tam byl mým téměř neuskutečnitelným snem výstup Údolní cestou na Kapelníka, kolem které jsem chodil skoro deset let, než jsem do ní nalezl a úspěšně překonal. Další kapitolu pak tvořily Dolomity, Alpy, Andy, kde vše probíhalo podobně. A nakonec to byl Himálaj, kde se mi sice nepodařilo vylézt na žádný pořádný kopec, ale vždycky jsem jej chtěl vidět a sáhnout si na něj.
Když tak ale nad vaší otázkou přemýšlím, přece jen bych jeden horolezecký sen měl. V mé knize se můžete dočíst o Luďkovi Zahoranském a Česlavu Wojcíkovi, kteří oslavili padesát let svého prvního navázání na lano krásnou túrou přes Vidlový hřeben ve Vysokých Tatrách. To by byla paráda, kdyby něco podobného potkalo i mne.
Text: Kateřina Žídková
Foto na úvodním banneru: Libor Merta - v severní stěně Cima Grande v Dolomitech
