O autorovi
Je rodem pravý Ostravan a svých prvních dvacet šest let prožil ve středu města. Ale když přišel jeho čas vyrazit na světový vandr, nemohlo ho doma nic udržet. Ostrava se mu ovšem přilepila na paty, proto napsal knihu Ztraceni v sebeklamu. Sám o ní říká, že se přímo dotýká mnoha lidských osudů z pověstných šedesátých let minulého století.
Půvab a hodnota románu spočívají především v jeho autenticitě. Max Gronach věrohodně přenáší své čtenáře do Ostravy šedesátých let. Do ocelového srdce republiky, tak cenného pro komunistické vedení, a přesto na hony vzdáleného od všemocné Prahy. Dává nám nahlédnout do světa vlivných tajemníků strany, do tehdejšího filmového průmyslu i do života politicky nespolehlivých a nechtěných jedinců. Zároveň nám dává proniknout do atmosféry života běžných lidí hledajících svou šanci v době reálného socialismu.
Čtivé vyprávění má v sobě vtip i napětí – a zároveň v sobě skrývá hlubokou otázku: Co je to vlastně láska, odkud se vezme v životě člověka a čím roste? Kniha Maxe Gronacha Ztraceni v sebeklamu je cenným přínosem nejen pro ty, kdo chtějí zrekapitulovat své vzpomínky, nebo ty, kdo se zajímají o dobu, v níž žili jejich rodiče či prarodiče – ale i pro ty, kdo se chtějí zamyslet nad nadčasovými principy mezilidských vztahů.
Proč jste zvolil pseudonym Max Gronach a ne své civilní jméno?
Zkusil jsem si otestovat, že i kdybych se jmenoval Bohumil Jedlička nebo Otakar Zonka, tak pokud lidi chytne obsah knihy, na jménu nezáleží. Autor je tedy v mém případě nedůležitý, o čemž mám dobré příklady z historie.
Jak dlouho kniha vznikala a kdy vznikl námět ke knize?
Námět vznikl přibližně před deseti lety, kdy jsem pociťoval velký dluh vůči své rodné Ostravě. Ostrava mi toho hodně dala, i když jsme byli v té době trochu outsideři.
Je váš román částečně autobiografický?
Samozřejmě. Mnozí autoři to popírají, ale v mé knize to ani jinak nešlo.
Jaká témata pro vás byla v knize stěžejní?
V novinách jsem si o sobě přečetl recenzi. O mně a o sebeklamu, který je podtitulem knihy. Mladí lidé nemají představu, co je láska, nemá definici. Můj popis lásky je to, že dá člověk značný kus ze sebe.
Jedno z témat byla nemohoucnost. Pocit postav, že nemají kontrolu nad svou budoucností. Je to aktuální i v dnešní době?
Je to aktuální i dnes. Ta ztráta kontroly nad sebou dnes spočívá v tom digitalismu. Člověk je dnes neustále odváděn od toho, aby poznal sám sebe.
Zůstala bych u té nalinkovanosti života dopředu. Bylo to v tomto ohledu horší dříve než dnes?
Nebylo. Musím přiznat, že nevím, zda je dobře, když prožíváme úplnou svobodu v myšlení. Člověk je závislý na podmínkách, kde vyrůstá.
Zůstaňme teď v 60. letech, v čase dění románu. Jak vypadal modelový příklad mladého člověka, který dospívá. Co ho čeká?
Všichni absolventi škol měli perspektivu zaměstnání. Každý žák dostal umístěnku a měl jistou práci. To ale bylo téměř vše a ostatní se považovalo za méně důležité. Žili jsme v době, kdy začínala vlna zábavy, na které se lide stávali závislými.
V knize se objevují i filmaři a v jedné pasáži jste popisoval, jak řada z nich plnila plán, plnili, co po nich ideově chtěli nadřízení. Jak vnímáte tyto lidi vy?
Já jsem byl dříve silně radikálně, ale už jsem se zmírnil. Dnes se přikláním k tomu, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Vy jste odešel v jednu dobu do ciziny. Jaká byla vaše zkušenost s odchodem ze země a s odchodem od svých blízkých?
Já jsem koncem srpna roku 1969 legálně odjel na studia do Německa. Mých prvních 5 nebo 6 let bylo složitých, jiná země, jiné myšlení.
Dnešní Ostrava je hodně jiná než Ostrava 60. let. Co tady zůstalo a co máte rád?Polský dům. Náš dům na Žerotínově ulici zbořili.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
