Kniha Jana Kameníčka není pouze obrazem životní dezorientace dnešního člověka. Sled událostí, v textu nazíraných jako podobenství současnosti, je bezcílným pohybem „mezi“, a především cestou ke své vlastní podstatě v příběhu začínajícím i končícím zdánlivým návratem k „prvotnímu“. Pokusy bezejmenného hrdiny, lépe řečeno antihrdiny, o identifikaci okolního světa se stávají mostem k znepokojivému zjištění, že člověk je součástí nadmíru dobře zinscenované hry, jež se místy neznatelně prostupuje s realitou. Vědomí konce, strach, otázka oprávněnosti pocitu viny, manipulativní pojetí života jako hry a opakující se návraty již jednou prožitého se stávají hlavními principy osamělého hledání a putování životním prostorem „mezi spánkem“.