Michaela Klevisová: „Během psaní už přesně vím, jak to dopadne.“

archiv revue
Úspěšná spisovatelka a dvojnásobná držitelka ocenění za nejlepší detektivní knihu roku Michaela Klevisová přichází se svým v pořadí už osmým detektivním případem, u kterého se vám bude tajit dech. Letošní jarní očekávaná novinka nese název Vraní oko.
Čtenáři už netrpělivě vyhlížejí váš nejnovější detektivní román Vraní oko. Poodhalte nám alespoň zčásti, o čem bude. V čem se bude lišit od vašich již vydaných detektivek a v čem bude naopak typicky „klevisovský“?
Já myslím, že se od těch předchozích ani moc neliší. Je to klasická „bergmanovka“. Můj vyšetřovatel Josef Bergman se tentokrát přesune na jižní Moravu, do vesnice, kde vzniká nová ptačí rezervace a místní lidé ji tam nechtějí. Bergmana sem přivedou souvislosti mezi vraždou podivínského ornitologa a pražské profesorky. Stejně jako v mých ostatních krimi románech se na pozadí vyšetřování zločinu rozehrávají různé lidské osudy a vztahy. Je to spíš román s krimi zápletkou, ve kterém jde o víc než jenom o klasický rébus „kdo to udělal“. Důležité je tentokrát téma svobody – usiluje o ni více postav v příběhu a každá si ji představuje jinak. A někdy o sebe představy jednotlivých lidí třesknou.

Hlavním hrdinou je charismatický vyšetřovatel Josef Bergman. Jak byste popsala vývoj jeho postavy od první knihy až po tuto osmou? Drží si svou tvář samorosta, který sice občas bručí, ale je přímý a tolerantní k lidským slabostem?
Snažím se, aby byl Bergman povahově pořád stejný – takový, jakého ho čtenáři mají rádi. Je to přemýšlivý samotář, který si na nic nehraje, nedělá ramena, a přitom z něj vyzařuje přirozená autorita. Určitým vývojem ale prošel. Například na začátku série žil na statku na malé vesnici ve středních Čechách sám s kocourem a byl přesvědčený, že se pro vážný vztah nehodí. Později si ale našel přítelkyni, se kterou je doteď spokojený, jelikož je stejně nezávislá jako on a nechává mu dostatek prostoru. Bergman si v průběhu série prošel i profesním vyhořením, kdy uvažoval o tom, že od kriminálky odejde. Nakonec si to naštěstí rozmyslel :-)

Na svém webu uvádíte, že Josef Bergman má vlastnosti, které „ženy milují a muži obdivují“. Setkáváte se někdy s reakcemi z řad ženských čtenářek, že by takového „chlapa“ chtěly mít doma?
Ano, na besedách v knihovnách jsem od spousty čtenářek slyšela, jak je jim Bergman sympatický a že jsem se jim tou postavou přesně trefila do vkusu. Říkají mi, jak už jsou otrávené z rozháraných vyšetřovatelů s různými psychickými problémy a závislostmi, jakými se to hemží zejména v zahraničních krimi sériích. Takže se mi potvrzuje, že psát o vyrovnaném muži, ze kterého vyzařuje klidná síla, byla správná volba.

S hrdiny vašich knih jsme se setkali ve středních Čechách, na ostrovech severního Holandska, v Norsku, v Beskydech i jihočeském pohraničí. Podle čeho vybíráte své knižní destinace?
Je to náhoda. Občas se mi na určitém místě stane, že si najednou začnu představovat, jaký příběh by se tam mohl odehrát a jaké postavy by tam mohly žít. To je pro mě znamení, že jsem našla dobré prostředí pro příběh.

Novinka Vraní oko se odehrává u řeky na jižní Moravě. Proč jste si pro svou aktuální knihu zvolila právě toto místo? Máte k němu nějaký vztah?
Jsem amatérská ornitoložka a inspiroval mě ptačí park Kosteliska, na jehož rozšíření jsem přispěla České společnosti ornitologické. Zároveň jsem ale nechtěla, aby se příběh odehrával přímo tam. Nerada totiž používám skutečné lokality – lidé se pak v příběhu hledají a já nechci nikoho naštvat. Vlastně všechny vesničky v mých knihách jsou smyšlené, na
mapě je neobjevíte – skutečná je vždycky jenom oblast, o které píšu. Takže jsem se nakonec rozhodla vymyslet si pro potřeby svého příběhu nově vznikající ptačí rezervaci a umístit ji na jižní Moravu, na Břeclavsko, kam jsme v minulosti s přítelem často jezdili na dovolenou.

Ví se o vás, že jste kočičí člověk. Kočky se objevují i ve vašich knihách, dokonce Josef Bergman má svého kocoura Diega Maradonu. Fungujete jako kočičí člověk i při své tvorbě? Tzn. píšete spíše v noci jako noční tvor, nebo raději přes den?
Jsem kočičí člověk povahou, ale noční tvor rozhodně ne. Já píšu jedině ve dne a úplně nejlíp mi to jde brzy ráno. Když vstanu, mám svěží mysl a na  začátku dne vždycky bývám strašně spokojená a nastartovaná, takže se snažím hned sednout k počítači a psát. V ideálním případě vstanu, udělám si kafe a ještě před snídaní hodinku nebo dvě píšu. To bývá nejlepší. Nápady se jenom hrnou a psaní krásně odsýpá. Jak den postupuje, jde mi to čím dál hůř. A večer už nejsem schopná vymyslet ani odstavec. Sedmá osmá hodina večer je pro mě horní hranice, později píšu už jenom v případě, že mě tlačí termín a prostě musím. Dřív jsem se dokázala přizpůsobit líp, jako novinářka jsem často dokončovala články po nocích. Dnes už si ale raději přivstanu.

Proč jste si jako hlavní žánr pro svou tvorbu vybrala právě detektivku?
Ráda jsem četla britskou detektivku, mým idolem byla P. D. Jamesová. Takže když jsem začala přemýšlet o tom, že bych ráda napsala vlastní knížku, volba padla na žánr, který mě bavil jako čtenářku. Tenkrát jsem ale neplánovala, že u toho zůstanu. Myslela jsem si, že napíšu dva tři krimi romány a pak se přesunu k jinému žánru. Chtěla jsem toho vyzkoušet co nejvíc. Jenže moji čtenáři byli tak spokojení, že jsem prostě musela v psaní detektivek s Josefem Bergmanem v hlavní roli pokračovat. Ale proložila jsem je aspoň třemi knížkami odpočinkových povídek a jedním románem. A teď se chystám na další příběh zcela bez detektivní zápletky. Potřebuju občas změnu, jinak už by to začala být rutina.

Vaše knihy jsou oceňovány mimo jiné za perfektní sestavování zápletek, kdy čtenář pravdu do poslední chvíle neví, kdo je vrah. Stává se vám někdy, že se během psaní do zápletky sama „zamotáte“?
Během psaní už přesně vím, jak to dopadne, takže se zamotat nemůžu. To spíš během vymýšlení – tedy v prvním půlroce práce na knize, když se mi v hlavě rodí nový příběh. To se mi někdy stává, že nevím, jak dál. Mám ale recept, který pomáhá: strčím do batůžku zápisník a propisku a vyrazím sama na dlouhou procházku. Obvykle stačí chodit tak hodinu a najednou se mi v hlavě rozsvítí a vím, jak by měl příběh pokračovat. Za pohybu vymyslím ty nejdůležitější věci v knížce. Když pak sedím u počítače, už mě většinou nic moc nového nenapadne. To už jenom zpracovávám ty ručně psané poznámky z terénu.

Když vytváříte psychologii postav, hledáte inspiraci i ve vašem okolí? Nebojí se občas někdo z vašich známých, že se v knize „tak trochu“ najde?
Oni se v nich lidé pořád hledají, přestože tam nejsou. Lidské osudy i povahy jsou si podobné, takže se vždycky najde někdo, kdo si myslí, že jsem musela psát o něm. Pravda je ale taková, že nikdy nepopisuju skutečného člověka. Nepředstavuju si při psaní někoho, koho znám. Ono by mě to totiž omezovalo. Najednou bych si třeba uvědomila, že něco takového by dotyčný přece nikdy neudělal. Navíc bych si pořád dávala pozor, aby se ten člověk třeba nepoznal a nenaštval se. Takže všechno je stoprocentně smyšlené. Prostě stvořím postavu a pak si představuju, jak asi přemýšlí, co cítí…

Plánujete v detektivní sérii s Josefem Bergmanem pokračovat? Máte už něco rozepsaného?
Těžko říct. Neplánuju tvorbu dlouho dopředu, prostě vždycky začnu psát to, do čeho mám zrovna chuť. Teď zrovna mám rozepsaný román, který je sice napínavý, ale s krimi žánrem nemá vůbec nic společného. A pak se uvidí.

Text: Markéta Bolfová
Foto: Jaroslav Fikota
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

S příchodem nového roku se mnoho lidí zamýšlí nad tím, jak efektivněji organizovat svůj čas a úkoly. Diáře se stávají oblíbeným nástrojem, který nám pomáhá udržet přehled o každodenních povinnostech, cílech a plánech.
Říjnový žebříček nejprodávanějších knih v našem e-shopu je tady!
Kniha mě na první pohled zaujala svou laskavou a něžnou obálkou. Ihned mi bylo jasné, že nezůstane jen tak bez povšimnutí. Navíc je zaměřena na téma, které mě velmi zajímá. Doporučila bych ji všem, kteří se nacházejí na životní křižovatce a nevědí, co si se svým životem počít.