Tip na dárek: KÁVOVÁ EDICE PRO KNIHOMOLY – sleva 20 % jen do 22.11.

Michal Petrov: „Džíny pro mě byly obsese už v pubertě.“

archiv revue
Na svém kontě má Michal Petrov tři knihy o československém retru a do této sbírky přidává další. Kniha Jeans Story – Retro Blue vás provede světem džínů, fenoménem, který ve své DNA nese gen nesmrtelnosti, jak říká autor v následujícím rozhovoru.
Džíny mají v každé zemi jiný příběh. Jaký příběh zachycuje vaše kniha?
V té knížce jde asi nejvíc o to, že mají džíny jiný příběh na Východě a jiný na Západě. I když i tady se dají najít styčné body, protože i na tom mnohem konzumněji zaměřeném Západě byly leckdy džíny vzácnost, i tady se vzpomíná na „ty první“, vysněné. Přesto ale dostupnost tohohle zboží v zemích východního bloku byla někde úplně jinde, už proto, že tady fungovaly jen měkké měny a nabídka běžného maloobchodu byla u zboží s nějakou devizovou náročností omezená. To se vztahovalo i na džíny. A když se oficiální nabídka nekryla s oficiální poptávkou, vznikaly různé varianty neoficiálního řešení, jako například pašování, černý trh s valutami i zbožím nebo ilegální výroba napodobenin. A pak tu byly ty sekundární měny, se kterými se platilo ve valutových obchodech a které bořily mýtus o beztřídní společnosti. To bylo příznačné pro všechny země Východu, ale všude se to lišilo více nebo méně podstatně v závislosti na stávajících poměrech.

Proč má kniha anglický název?
Hlavně ze dvou důvodů – protože jsou džíny prostě Amerika a protože jde o mezinárodní fenomén. Žádnému kousku módy se nepovedlo být jednak tak globálním a jednak tak vytrvalým. A napojit se na další oblasti úplně mimo fashion. Džíny úzce souvisely s tím, jak se mladé poválečné generace vymezovaly vůči těm starším, měly velmi silnou vazbu ke kultuře – především k hudbě a k filmu. Během jediného století se jim povedla fantastická metamorfóza, díky níž se přesunuly z fabrik, dolů a farem až na módní mola. Ale především jsou stálicí konfekčního průmyslu, uniformou, kterou dobrovolně obléká téměř každý. S výjimkou Coca-Coly nic tak univerzálního ve světě konzumu neexistuje.

Kde všude jste pro knihu sbíral materiál a jak dlouho jste na ní pracoval?
Obvykle píšu o věcech, které jsem osobně zažil a poznal, protože nechci být závislý jen na interpretacích. I ta nedávná minulost už je totiž dnes interpretována a její obraz to křiví. Takže tím prvním zdrojem je moje vlastní paměť, tím spíš, že džíny pro mě byly obsese už v pubertě. Pak jsou tu dobové materiály, novinová svědectví přímých pozorovatelů dění. Myslím, že takových se mi podařilo shromáždit celkem dost, a ty, které se vztahují k obsahu přímo, najde čtenář i v knize ve formě faksimilií. Cenným zdrojem informací jsou i rozhovory s pamětníky a pamětnická fóra na sociálních sítích. K tématu denimu – i na bývalém Východě – vyšlo několik knih, myslím, že jsem přečetl všechny. A pak jsou tady vizuály, kde třeba ty komerční najde člověk nejen v časopisech, ale i v aukčních nabídkách galerií a fotografické zase v dokumentačních archivních centrech. U tématu souvisejícího s módou hrají roli i second handy a inzeráty. Třeba i z detailů nášivek lze totiž vyčíst leccos, například o globálním přesouvání výroby. Intenzivní práce na zpracování všech materiálů, které jsem shromažďoval léta, trvala asi rok.

Jednou jste řekl, že psát knihu je pořádná dřina. Platí to u vás pořád, i když už máte za sebou čtvrtou v pořadí, nebo už jde práce více od ruky?
Tohle byla docela určitě nejpracnější záležitost už kvůli přesahu. Nevěnuju se jen českým reáliím, ale celému východnímu bloku. Byla to spousta překladů a také okruh podkladů to velmi rozšířilo. Těch zpracovávaných informací bylo neporovnatelně víc. Někde jich máte obrovskou spoustu, jinde zase menší, a tudíž i udržet proporce mezi jednotlivými kapitolami bylo náročné. A protože mám k tomu psaní ještě regulérní zaměstnání, znamenalo to, že jsem tu knížku dělal o víkendech a po nocích, takřka denně mezi večerní devátou a třetí ráno. Ale nerad bych, aby to znělo jako fňukání, ostatně můžu být rád, že mě ani tentokrát neopustila moje paní, a naopak mě znovu podržela. Tuhle knížku jsem vždycky udělat chtěl, a teď je konečně na světě. A jsem vděčný Nakladatelství Jota, že o ní nepochybovalo od samého počátku.

Pamatujete si ještě na své první džíny? Jaké jste měl nejraději a kde jste si je kupoval?
Nejradši jsem měl wranglerky, vždycky jsem je chtěl, ale koupil jsem si je až v osmadevadesátém, když padla Zeď a já si mohl vyměnit východní marky za západní v tom snovém poměru 1:1. Pořídil jsem je v jednom jeans shopu v západoberlínském Tempelhofu. Moje první skutečné džíny byly wildcatky z Tuzexu za 115 bonů a džínová bunda Rifle. Ta přišla, myslím, na 140. Bylo to v prváku na gymplu, v osmdesátém. Pamatuju se i na svoje první opravdové džíny pořízené za běžné československé, nikoli tuzexové koruny. Byly to italské spitfiry z Pragoimpa. Obecně mám rád všechny tehdejší džíny, už jen za to, že vznikaly vesměs v podmínkách, které byly podle mě mnohem etičtější než dnes. Tlak na náklady tu sice byl vždycky, ale neměl tak drastické důsledky. Proto bych rád i touhle cestou vyzval lidi, aby se starali o to, jak vzniká to, co si na sebe oblékají.

Jak si vysvětlujete tu „nesmrtelnost“ džínů?
Spousta věcí minulosti zanikla, džíny ale ne. Ty byly, jsou a vypadá to, že ještě hodně dlouho budou součástí našich šatníků…Skrývají v sobě génia. Jinak to vysvětlit nejde. Při té vysoké gramáži, se kterou se staly světovým fenoménem, to přitom vlastně bůhvíjak pohodlné kalhoty nebyly a jednoduše, tou na oko příjemnou modrou barvou, to taky vysvětlit nejde. To by samo o sobě nevystačilo. I vliv reklamy nebo touha ztotožnit se oblečením s idoly pop music nebo filmovými hvězdami či obléct si něco alternativního mají své limity. Džíny jsou prostě něco, co ve své DNA nese gen nesmrtelnosti. A ještě ho nikdo dokonale nerozkódoval.

Kdysi jste nám v rozhovoru prozradil, že toužíte vytvořit nějakou webgalerii svého archivu. Existuje už něco takového?
Pořád to v hlavě nosím, ale času je málo a já si říkám, že lepší než něco dělat blbě, je nedělat to vůbec. Aspoň zatím.

Možná je předčasné se ptát, ale pracujete už na další knize? Pokud ano, o čem bude?
Tohle je otázka, na kterou určitě nejdřív odpovím svému nakladateli. A s ním jsem to ještě neprobíral. Nesu si sice v hlavě pár nápadů, a dokonce v různých žánrech, ale teď je tu džínové retro jako zatím poslední kapitola.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Karel Šanda
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Jeans Story

0.0 0
498 219
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –
Sbírka Millennials obsahuje její populární texty (stejnojmenná báseň má na Instagramu 1,4 milionu zhlédnutí) a hluboký pohled do lidské duše, ve kterém se najde každý z nás. Čeká i s podpisem autorky Kateřiny Pokorné na 3 výherce!
Prémiový obsah
číst více
Gabriela Končitíková se studiu odkazu Baťa věnuje sedmnáct let, je autorkou několika knih na toto téma, věnuje se přednáškové a lektorské činnosti, působí jako ředitelka Nadace Tomáše Bati.