Představíte se našim čtenářům? Kdo je Michal Pospíšil?
Narozen v Brně, dětství prožité v africké Ghaně, gymnázium, právnická fakulta, doktorát, MBA a spousta dalšího odborného vzdělání, zejména obchod a management. Pracovní uplatnění ve Švýcarsku, Rakousku a Německu a pak dlouhá léta v top managementu a poradenství v oblasti retailu a komerčních nemovitostí.
Vedle toho v roce 1988 kvalifikace hudebníka z povolání a aktivní hudební působení jako kytarista a skladatel (např. ve skupinách Avocado, Pozdní sběr, Lehká noha, Charlie The Bomber, či s Pavlem Váněm a Jaroslavem Albertem Kronkem). Skládání muziky a natáčení kytarových partů pro Gwennyn (Francie), Neon Metropolis (UK), Reewa Rathod (Indie) a další.
Otec tří dětí a dědeček 3 vnuků. Kromě hudby záliba v cestování, čtení, nohejbale a ježdění na kole.
Kdy se ve vaší hlavě zrodila myšlenka, že byste mohl napsat knihu?
Jednoznačně za covidu. Útlum společenských a kulturních aktivit a lockdowny mě postavily před otázku, co smysluplně udělat s časem, který jsem neplánovaně a také nechtěně získal.
O čem tedy je vaše debutová kniha Na co jsem (prozatím) přišel?
Není to o žádném náhlém osvícení mysli, naopak jsem shrnul to, co jsem hledal po mnoho let života (nebo řekněme minimálně od svých čtrnácti let). A to jsou odpovědi na základní otázky smyslu našeho pobytu v této realitě. Dostávám se tak i k jistému zpochybnění této reality samotné, které s nacházením střípků informací zákonitě přichází.
Kdy jste si poprvé začal klást otázky lidské existence, smyslu života a další, kterým se v knize věnujete?
Já myslím, že někteří lidé už se s těmito otázkami někde uvnitř mysli narodí a někteří je tam prostě nemají a nebudou mít nikdy. To není rozlišování na dobré a špatné, to je pouze konstatování holého faktu. Formulování otázek ale začíná řekněme někdy před pubertou. Tak to bylo i u mne. A skepticismus a nedůvěra v to, co jsem při pátrání objevil, stejně jako potřeba pátrat dále, u mě trvá stále a bude trvat až do smrti. Nevěřím totiž tomu, že bych někdy našel uspokojivou odpověď. Těm, co o sobě sebejistě tvrdí, že ji našli, vůbec nevěřím. Myslím, že to nejde z principu – tedy kvůli nepoměru mezi komplexitou a složitostí všehomíra a chabým vybavením, které pro jeho chápání máme k dispozici.
V knize zmiňujete, že náš život je vlastně film. Můžete nám to přiblížit?
Ano, je to dle mého soudu povedená metafora, která nejlépe vystihuje poměr mezi tím, co žijeme a jak to vnímáme. Bohužel jsem ji nevymyslel. Už Shakespeare mluvil o životě jako o divadlu a filmové přirovnání najdeme u mnoha filozofů i duchovních učitelů. Mně se líbí i proto, že film je dvourozměrný. To znamená, že postava na plátně nemá tušení, co se děje ve třetím rozměru, pouze může pozorovat nějaké znamení (třeba stín dopadající na plátno), které vnímavému napovídá, že je ještě něco více, než jen to, co mu připadá běžné, nebo „normální“.
Vy sám jste přečetl spoustu knih. Které ve vás nejvíce zarezonovaly a proč?
Mohu zcela odpovědně říci, že kdyby se mi do rukou bývala nikdy nedostala kniha Stephena Davise Butterflies Are Free To Fly ani já bych nikdy žádnou knihu nenapsal. Velkou motivací pro mne bylo to, že kniha existuje jen v angličtině a chtěl jsem lidem, kteří pátrají jako já a kteří ale anglicky nečtou, předat myšlenky, které jsem se v ní dověděl. To jsem i Stephenovi napsal, jelikož jsme byli několikrát v kontaktu. Samozřejmě kniha obsahuje také řadu odkazů na jiné zdroje, které jsem se snažil pečlivě propátrat a našel jsem tak další zajímavé myšlenkové koncepty.
Samozřejmě se mi líbila spousta dalších knih. Třeba to jak Miroslav Veverka ve své knize Evoluce svým vlastním tvůrcem shrnul výborně to, kam se dostalo lidské poznání. Přečetl jsem hodně knih o astronomii, fyzice, lékařství a dalších oborech, třeba od Greena, Hawkinga, Penrose, Goswamiho a spousty dalších. Pokud jde o tzv „duchovní literaturu“ (byť ten výraz dosti nesnáším, jelikož zavání čímsi podivným), čtu nejraději Jeda McKennu (bohužel též neexistují české překlady), ale také se mi líbí přístup Miguela Ruize a mnoha dalších autorů. Velkým zdrojem informací je ale dnes také internet. Přednášky z TEDu nebo Ri jsou dnes bezednou studnicí informací, myšlenek a názorů.
Věříte v lidskou duši, reinkarnaci, posmrtný život?
Víte, svůj přístup k těmto tématům bych nechal asi až na knihu samotnou. Ale jestli chcete nějakou rychlou odpověď, tak bych řekl „ano a ne“. Ne proto, že bych se chtěl vyhnout jednoznačné odpovědi, ale spíše proto, že o mnoho těchto jevů jsem (prozatím, jak jinak) sice akceptoval jako možný fakt, ale v mnoha případech se na ně dívám dosti odlišně než většina lidí, kteří s těmito pojmy často „žonglují“.
Zajímáte se také o kvantovou fyziku?
Ano, přečetl jsem na to téma spoustu knih a přesto, že jsem svým založením spíše humanitně orientovaný, snažil jsem se pochopit princip a základní poselství tohoto oboru. Ten je dnes rozvinut dále a zatím velmi slibně vypadá kvantová teorie pole, kterou skvěle umí přiblížit například britský vědec David Tong. Jeho přednášky opravdu doporučuji.
Stále více lidstvo pohlcuje virtuální svět. Není to podle vás cesta k jeho zániku?
Rád bych věřil, že spíše k transformaci, ale zánik lidstva je také ve hře. Nemyslím, že ani tak kvůli digitalizaci společnosti, ale kvůli globálnosti hrozeb na straně jedné a lokálnosti jejich řešení na straně druhé. Myslím, že dobře to vystihl Nick Bostrom ve své úvaze o tom, že žijeme v digitální simulaci. Ta v zásadě říká, že dnes už si můžeme být jisti, že člověk dříve, nebo později dokáže nasimulovat realitu (již dnes mají někteří jedinci problém, která je ta pravá a to jsme zatím v době kamenné). Takže proč by to lidstvo neudělalo? Buď proto, že by se mu to zdálo neetické (to si osobně neumím představit, protože business je business), nebo proto, že zničí samo sebe ještě předtím, než to udělá (mnohem pravděpodobnější). Pokud se nestane ani jedno, ani druhé, můžeme si být jisti, že žijeme v počítačové simulaci. Celkem logické, což?
Přišel jste na něco dalšího, co vám přišlo do života až po dopsání knihy a co by mohlo být její další kapitolou?
Ano a bude toho přibývat. Dnes bych do knihy zařadil třeba kapitolu o tom, jak zkresleně vnímáme naše okolí a proč. Na to téma existuje třeba výborná kniha Faktomluva od Hanse Roslinga, nebo do kapitoly o životním stylu bych naspal samostatné pojednání o významu spánku. Tak zaručeně přibudou další témata, která se ke mně dostala až po napsání knihy.
Chcete tedy v psaní pokračovat?
Pokud bych se ještě do něčeho pustil, bylo by to o tom, jaký význam má v životě člověka hudba. Proč vlastně existuje, co znamená pro jedince a společnost, jak může pohnout s věcmi či událostmi, aniž by člověk tento vliv tušil. Vyplývá to nejen ze spousty aktivně odehraných a pasivně sledovaných koncertů, ale i mnoha workshopů, debat a zkušeností jiných lidí, které jsem posbíral. Může to znít jako klišé, či nejapná proklamace, ale já stoprocentně věřím tomu, že hudba spojuje lidi a politika je rozděluje.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Michala Pospíšila
