Básník Jaroslav Seifert celý život vedl bohatou korespondenci se svými čtenáři. Došlé dopisy si schovával, takže z nich bylo možné sestavit výbor zabírající v čase šest desetiletí (1926–1986). Většinu té doby Seifert prožil v nevábných režimech (nacistickém a komunistickém), kdy veřejný prostor byl vyprázdněn od přirozených autorit. Seifert se lidem stal autoritou náhradní; vnímali ho jako člověka nepoddajného, který unese víc než jen osud svůj a své rodiny. Zvykli si svěřovat se mu se svými trápeními a žádat pomoc: někteří nezištně a přátelsky, jiní i se zlým úmyslem. Kosatíkův výbor ze Seifertovy došlé korespondence výmluvně ukazuje, jak se v průběhu 20. století rozvíjely české komunikační strategie, ať už byli pisateli lidé známí (politici, umělci, básníci, spisovatelé), nebo takzvaně obyčejní, Seifertovi oddaní čtenáři. Z dopisů a autorových komentářů k nim povstává nekonvenčně pojatá biografie velkého básníka, dosud jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu.