Beseda s mladou spisovatelkou Emmou Riedovou byla velmi zajímavá. Moderovala ji Markéta Daxnerová z Euromedia group a ukázku z debutového románu Královské intriky pak četla herečka Věra Hollá.Kniha vypráví příběh krásné mladé dívky - Markéty z Březové. Ten se odehrává v českém království po vymření Přemyslovců. Čeká na ni spousta intrik, ale také velká láska. Stane se dokonce špionkou ve službách Jana Lucemburského a cestuje až do daleké Neapole.
Markéta Daxnerová: Proč jste pro román zvolila právě toto historické období?
Emma Riedová: Těch důvodů je více. Jednak mám ráda dobu vrcholného středověku, kdy krásné věci jsou teprve v budoucnosti a společnost se k nim musí nějak dopracovat. Další důvod, který byl pro mě významný, kromě toho, že se jedná o politicky velmi zajímavou dobu, je také to, že ne vše z toho období je známo, ne všechno víme. Tím pádem je u řady událostí určitý prostor pro fabulaci.
Markéta Daxnerová: Je zajímavé, že příběh Markéty z Březové je vyprávěn z pohledů mužů - přátel, nepřátel, milenců. Proč jste zvolila právě tuto formu. Má to odrážet tehdejší společenské postavení žen?
Emma Riedová: Původní záměr byl vytvořit si vypravěčský prostor pro nějaké tajemství. Jsou tam tajemná místa, je to tím, že to nevypráví ona sama. V průběhu psaní mi došlo, že tím vlastně trochu kopíruji, tvořím obdobu způsobu, jakým se literatura v historii většinou tvořila. Převážně muži vyprávěli svoji verzi příběhu a ženy většinou spíše mlčely. Toho, co samy tvořily, bylo minimum. Zdá se mi, že je to k té době přiléhavé, ženské hledisko nám tam trochu chybí.
Markéta Daxnerová: Jak obtížné pro vás bylo psát právě z pohledu mužů a také samotného Jana Lucemburského?Emma Riedová: Je pro mě těžší se do řady žen vcítit, než do muže, který je mi v některých vlastnostech podobný nebo někomu, koho mám ráda, kdo je mi blízký. Vcítit se do Jana Lucemburského bylo náročné a to ani ne tak kvůli tomu, že to byl muž a ale kvůli tomu, že v době, kdy se román odehrává, mu bylo patnáct let, je to čerstvě ženatý patnáctiletý kluk, syn krále a později císaře Svaté říše římské.
Teprve při psaní jsem si uvědomila, jak je pro mě náročné se vžít do toho věku raného mládí, kdy člověk je citlivý, v mnoha situacích nejistý. A protože od toho období mám přece jen trochu odstup, byl pro mě nejtěžší vypravěč z těch, za které v knize mluvím.
Markéta Daxnerová: Velká část příběhu se odehrává na hradě Kožlí, který skutečně existuje. Proč právě tam?
Emma Riedová: To má několik důvodů. Jeden osobní, je to krajina, ke které mám vztah, protože tam má moje babička chalupu. Ale zároveň jsou to praktické důvody. Já jsem se rozhodovala asi mezi třemi hrady, kdy jsem chtěla, aby měl nějakou vzdálenost od Prahy, aby se o něm některé skutečnosti věděly a naopak, aby tam bylo něco, co se o něm ještě neví. Po architektonické stránce byl Kožlí nesmírně moderní hrad na svou dobu. Ta dvoupalácová dispozice, která tam byla, tak se pak stala mainstreamem o nějakých dvacet třicet let později. Takže na základě toho, že tam byla jakási vyspělost, nesídlil tam jen tak někdo, nebyla to nějaká zapadlá tvrz v lesích.
Markéta Daxnerová: Jak dlouho jste se na psaní svého románu připravovala a z jakých pramenů jste čerpala?Emma Riedová: Já jsem neměla přípravnou fázi v tom smyslu, že bych sbírala prameny a pak teprve začala psát.V rámci přípravné fáze jsem si vymýšlela hlavně tu část příběhu, která se týká těch mladých hrdinů, a tím pádem je to fikce. Konkrétní informace a podklady jsem si hledala v průběhu psaní. Z primárních pramenů jsem čerpala pouze ze Zbraslavské kroniky, ale zato hodně. Ze sekundární literatury jsem čerpala z Čechury. Největší problém jsem měla s Neapolí, kde o Robertu Neapolském, řestože je to český panovník, tak v češtině neexistuje moc literatury. Tady jsem hodně čerpala z anglických textů a internetu.
Markéta Daxnerová: Román se odehrává v Neapoli, část je z Francie, Německa. Navštívila jste tato místa v rámci přípravy?
Emma Riedová: V rámci přípravy ne, ale někdy v životě ano. Také jsem čerpala hodně z rozhovorů s přáteli.
Po poslední otázce Markéty Daxnerové odpovídala Emma Riedová ještě na pár dotazů z publika. Zmínila, že z detektivek má nejraději Agathu Christie, z americké literatury patří k jejím oblíbencům Steinbeck, z ruské literatury pak Dostojevskij. Z českých autorů u ní vítězí Jarmila Loukotková, ze současné Jana Šnapková, Petra Hůlová či Miloš Urban.
V současné době má Emma Riedová dopsanou již další knihu, jejíž děj se odehrává v 19 .století ve Francii. Je to jakási "obrácená detektivka", kdy hlavní postava nehledá vraha, ale svou budoucí oběť. Čtenáři se tedy mají na co těšit.
Text: Kateřina Žídková, foto: Lucie Toušová
