Cyklista Bradley Wiggins patří k nejpopulárnějším sportovcům současnosti. Do historie se zapsal 22. července 2012, kdy jako první britský cyklista vyhrál Tour de France. O deset dní později získal zlatou olympijskou medaili v časovce v Londýně a stal se nejúspěšnějším olympionikem své země. „Wiggo“, chlapec z londýnského Kilburnu, se tak v mžiku stal národním hrdinou.
Cesta k vítězství však nebyla jednoduchá. Pouhé dva roky před tímto triumfem stál Wiggins na okraji propasti. Jeho halasně propagovaný pokus o dobytí Tour de France v roce 2010 skončil fiaskem. Kvůli chabým výsledkům a nevalné formě mu hrozil vyhazov z týmu Sky, a navíc ho velmi zasáhla tragická zpráva o smrti dědečka George, který ho odmala vychovával a vedl k cyklistice. Wiggins se ocitl na samém dně a musel překonat sám sebe, aby našel sílu, která by mu pomohla probojovat se zpět na výsluní. Z nezdolné houževnatosti a píle se zrodil fenomenální sportovec, díky němuž získala cyklistika v Británii ohromnou popularitu a vystoupila ze stínu tradičních ostrovních sportů — fotbalu a kriketu.
Otevřený, upřímný, inteligentní a nebojácný Wiggins je oslavovaný jako lidový šampión. V autobiografii Můj čas vypráví příběh o pozoruhodné cestě, jež ho dovedla ze samého dna až k vítězství v nejobtížnějším cyklistickém závodě na světě. Otevřeně mluví o svých osobních mukách, dřině a odříkání a popisuje zákulisní život ve stáji Sky: tvrdý tréninkový režim, nevyhnutelné oběti i své názory na týmové kolegy a soupeře. Vypráví také o svém vzteku vůči dopingu, který cyklistiku provází, o pocitech po zisku olympijského zlata i o tom, jaké to je být tím nejlepším.
