Více než pětačtyřicet let vlády učinilo z Karla Velikého nejslavnějšího středověkého panovníka. Zorganizoval na šedesát vojenských tažení a polovinu z nich vedl osobně. Jeho energie byla téměř nevyčerpatelná. Ambiciózní dobyvatelské výpravy, administrativní opatření v rámci politické moci, obnova kultury a vzdělání, sbírky reformních nařízení a výnosů vyžadovaly silný a stále fungující královský dvůr. Gerold, syn Gertrudy, poddané na dvoře Agilolfingů v Ratisboně, a posledního bavorského vévody Tassila, majitel královského statku na Dunaji, písař, posel a vyslanec, který právě překročil osmašedesátku, se rozhodl sáhnout po peru a vylíčit svůj život ve službách velkého Karla. Neboť na rozdíl od králova oficiálního životopisce Eginharta, podnikl Gerold s Karlem nejedno polní tažení, a kdo krále nezažil v boji, ten o něm věděl jen málo. A tak Gerold na stará kolena neváhá a znovu se noří do své dobrodružné minulosti jako do horkých pramenů a nalévá všem i sobě čistého vína. Popisuje dobré i zlé skutky, kratochvíle i krutý boj, lásky, na které se nezapomíná, divoké vraždění při saském tažení i politické zvraty, nebezpečné cestování středověkou Evropou, nezlomné přátelství s arabským obchodníkem Omarem, velkolepé přijetí byzantskou císařovnou i zážitky na cestách do Říma. Zcela otevřeně vypráví o svém zapovězeném intimním vztahu s Karlovou dcerou Picou, kterou miloval jako žádnou jinou, o vlivu mnoha manželek a konkubín na Karlovy postoje a rozhodování. Po Karlově smrti vydal pobožný Ludvík nová nařízení a dvůr prodchnutý radostnou ženskostí se proměnil v zachmuřený mužský klášter. Královy dcery a konkubíny byly bez výjimky uvrženy do klášterů a jeho bývalý tajemník se ocitl na listině Ludvíkových "nepřátel"...