Cílem knihy je zachytit podstatnou proměnu, jíž zkoumání fenoménu cenzury v prostředí humanitních a sociálních věd v posledních desetiletích prošlo, a poukázat na možnosti využití nových přístupů (nejen) v oblasti literární historiografie. Na úvod jsou zařazeny studie Aleidy a Jana Assmannových, kteří cenzuru zkoumají v kontextu kulturní antropologie, a Pierra Bourdieua, jenž ji hledá v základních strukturách jazyka a diskurzu. Právě jeho podnět se spolu s přístupem Michela Foucaulta stal důležitým impulzem pro myšlení stoupenců „nové cenzury“. Tento dekonstruktivistický směr studia společenské regulace a reglementace literatury, umění a vědy v přítomné knize reprezentují studie Richarda Burta, Judith Butlerové, Brooka Thomase či Michaela Holquista. Do svazku byly rovněž zařazeny úvahy autorů, kteří se s podněty „nové cenzury“ vypořádávají s kritickým odstupem (Beate Müllerová) či ve svém promýšlení tématu vycházejí z pozic systémové literární vědy a teorie komunikace (Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański). Celek doplňují stati předních literárních a kulturních historiků, jmenovitě Roberta Darntona, Marty Fikové, Rogera Chartiera, Lva Loseva, Annabel Pattersonové, Thomase Louého a Blaise Wilfert-Portala, které spojují analýzu konkrétního kulturního materiálu s problémovým přístupem. Zprávu o stavu mezinárodní diskuse v knize uzavírá bibliografický přehled bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích.