¦Jako výchozí mýtus svého románu si Lainšček vybral příběh o čtvrtém hřebu Kristova kříže, jinak řečeno o stigmatu, který si pro svou údajnou vinu na Kristově smrti v sobě nesou příslušníci cikánského etnika (ať je to jak chce vhodné či správné označení, volím ho ve shodě s autorským záměrem a autorem používanou podobou, který ho dává do úst příslušníkovi tohoto etnika). Lainšček v románu sleduje osudy tří generací cikánského rodu v průběhu 20. století, jejich cestu Balkánem od skutečného kočování těch prvních po jejich pozvolné usazení kdesi ve východním Slovinsku u fiktivních obcí Veliki a Mali Panon (přesnější lokace není určena, ale odkaz na Panon(skou nížinu) i reálný fakt, že právě v Zámuří jich je dnes ve Slovinsku nejvíc, zasazuje děj právě sem). Velice vnímavě je nahlížena proměna jejich původního nomádství a vývoj vztahu ke gadžům od více méně nezávislého, přes respektující, ale neinterferující a poměrům se podřizující (vstup cikána Lutviji do komunistické strany, aby si vydobyl zavedení elektřiny), přes represivní (pašeráctví, erotické služby apod., postihované zákonem bílých) až po ostrakizující. Příběh je tu jakoby paralelní se Šmausovým románem Děvčátko, rozdělej ohníček: rýsuje se tu cesta cikánů stoletím a konfrontace s tlakem principů i zákonů bílé civilizace, jíž jsou nuceni se přizpůsobovat a hledat si svůj způsob života (od broušení nožů a cirkusáctví na začátku přes pašování džín z kapitalistické Itálie, po střet s moderní mafiánským paralelním světem). A v tom podléhání vždy něco ztrácejí – vyrovnanost, svobodu, nezávislost (finanční i drogovou). Až po nejmladšího z pokolení, po člena "ztracené" generace bez vzdělání, práce, budoucnosti, který si na vlakovém nádraží na hajzlu píchá heroin.