Vaše nová kniha Svědectví o životě v KLDR obsahuje rozhovory se sedmi severokorejskými uprchlíky. Těch rozhovorů jste však mezi lety 2014 a 2020 vedla kolem sedmdesáti. Podle čeho jste se rozhodovala, které rozhovory se dostanou do knihy?
Chtěla jsem, aby se v knize objevily výpovědi lidí z různých vrstev, různých profesí, ideálně lidí z jiných provincií, jiného věku, aby se střídalo i to, jestli respondenti utekli za Kim Čŏng-ila nebo za Kim Čŏng-ŭna. Především pro mě bylo důležité, aby se v knize objevily základní informace o severokorejské každodennosti. Aby měl člověk po dočtení rámcový přehled o tom, jak se žije střední vrstvě v Severní Koreji.
Jak se vůbec člověk dostane k tomu, že může natáčet rozhovory se severokorejskými uprchlíky?
V mém případě to bylo díky šťastné náhodě. V roce 2014 se mě jeden kolega zeptal, jestli nechci jet natáčet rozhovory s uprchlíky do Německa. Odjela jsem tam, natočila jsem několik rozhovorů, které byly naprosto strašné, a po návratu jsem se začala o problematiku více zajímat – nikoli primárně o uprchlíky, ale o každodennost v Severní Koreji. Ale zjistila jsem, že není moc z čeho vycházet. Proto jsem kontaktovala několik organizací – humanitárních organizací, křesťanských organizací, také nějaké poradny, které pomáhají Severokorejcům buď s úprkem ze země, nebo s následnou adaptací v Jižní Koreji nebo v jakékoli jiné zemi. A díky započaté spolupráci jsem se dostala k natáčení s konkrétními lidmi.
Kniha vyšla na konci loňského roku. Stala se bestsellerem, čtenářských reakcí je nepočítaně a jsou vesměs nadšené, vyšlo i několik větších – rovněž příznivých – recenzí. Jaká odezva pro vás byla nejpříjemnější?
Překvapilo mě, kolik lidí knihu četlo. Svědectví o životě v KLDR je poněkud neobvyklá věc, netýká se naší osobní zkušenosti, něčeho, co bychom znali. Největší radost jsem nicméně pocítila, když mi napsali z jednoho libereckého dramatického kroužku, že si tamní studenti – bylo jim mezi jedenácti a čtrnácti lety – přečetli mou knihu a rozhodli se ji zinscenovat jako divadelní hru. Byla jsem ráda, že má kniha oslovuje i nejmladší generaci, která nezažila totalitu, nemá povětšinou přehled o komunistickém režimu. To je pro mě důležité.
Tím se dostáváme k další otázce. Kniha pomalu začíná žít druhým životem. Vzniká zmíněná divadelní adaptace, ta však není ojedinělá…
Není. Na podzim uvede Český rozhlas Plus rozhlasovou adaptaci. Jsem ráda, protože mluvená adaptace je opět trochu jiný formát, který může ukázat knihu z jiného úhlu. Ještě nevím, kdo bude v adaptaci účinkovat, jsem především zvědavá, koho obsadí do role mě samotné – dotyčnou předem lituji (smích). Nicméně řeším i další formy, jak rozhovory dostat k lidem, a pokud možno je ještě oživit – ve hře je animovaný seriál, komiks. Uvidíme, co vyjde, sama jsem zvědavá.
O Severní Koreji je i vaše předchozí kniha Mezi dvěma Kimy, v níž popisujete zážitky z dvou studijních pobytů, které jste absolvovala v Pchjŏngjangu. Zatímco v první knize jste tak postavila do centra pozornosti vlastní zážitky a zkušenosti, v nové knize dáváte hlas především samotným Severokorejcům – tedy druhým lidem. Jaký způsob psaní vám vyhovuje více?
Můj vztah k vlastním knihám je specifický. Když už se rozhodnu, že něco vydám, vše je na začátku zalité sluncem. V průběhu psaní se však obvykle mnoho věcí pokazí. Když jsem připravovala první knihu, těšila jsem se – i proto, že šlo o první knihu, člověk se potýká s něčím novým, je trochu nervózní, jak to celé dopadne. Pak se však stalo několik nepříjemných věcí v mém osobním životě a psaní knihy pro mě najednou bylo spíše únikem. Když jsem nechtěla řešit, co se děje kolem mě, odcházela jsem ke knize a v myšlenkách jsem se přenesla zpátky do Severní Korey. Když jsem psala Svědectví o životě v KLDR, má zkušenost byla podobná. Nejprve jsem chtěla psát beletrii, ale zjistila jsem, že tento formát chce ještě čas, že se s ním zatím nedovedu správně popasovat. (Chovám od té doby respekt ke každému, kdo dovede napsat dobrou beletristickou knihu.) Poté jsem se obrátila k formátu rozhovorů, který byl příjemný i díky tomu, že už jsem ty rozhovory jednou prožila; veškeré informace jsem stačila vstřebat, když jsem je natáčela. V době přípravy knihy už jsem tak mohla vzpomínat na všelijaké detaily – jak daný člověk voněl, co jsme pili. Byl to příjemný zážitek, poněvadž jsem zjistila, že všechna traumata jsem stačila odfiltrovat.
První kniha byla úspěšná i díky tomu, že jde o cestopis, v němž se zákonitě popisují ty nejvíce známé a atraktivní věci, místa, řeč je o všelijakých kuriozitách. Popisovala jste nejdramatičtější a nejvíce zarážející zážitky, které vás během vašich dvou studijních pobytů v KLDR potkaly. Nová kniha přináší oproti tomu příběhy obyčejných lidí. Pro člověka, který Severní Koreu nezná, je to fascinující četba. Vy však zemi znáte dobře a možná už vám tamní každodennost tak fascinující nepřijde. Nebála jste se, že vaše kniha nebude čtenáře zajímat?
Když jsem Svědectví psala, několikrát jsem svému redaktorovi volala, že knihu nemůžu vydat, protože v ní není nic nového. A až poté, co jsem rukopis konzultovala s lidmi, kteří nejsou koreanisté a kteří mi řekli, že je kniha opravdu zaujala, jsem dokázala přistoupit na fakt, že dávám do oběhu něco, co pro mě osobně není nic objevného. Na druhou stranu vzpomenu-li si zpětně na chvíle, kdy jsem rozhovory natáčela, také jsem jimi byla fascinovaná. Potřebovala jsem se zkrátka v myšlenkách vrátit na začátek.
O Severní Koreji se v médiích hovoří a píše velice často, ale pro běžného člověka není jednoduché zorientovat se v tom, co je pravda a co ne, co všechno je cenzurováno. Vaše knihy mohou mnohé z toho objasnit. Píšete je (i) s tímto záměrem?
Mým záměrem – mluvím teď o knize Svědectví o životě v KLDR – bylo, aby si čtenáři uvědomili, že Severokorejci jsou lidé. Média je totiž často prezentují jako takové roboty. Víme, že v Severní Koreji je nějaký vůdce a nějaká strana, kteří vším manipulují a všichni se chovají podle jejich pokynů. Chtěla jsem ukázat, že v KLDR jsou i věci stojící mimo ideologii. Že tamní lidé jsou lidé, tamní děti jsou děti. To byl důvod, proč jsem se rozhodla knihu vydat. Ale nevím, jestli se to povedlo, nebo nepovedlo; reakce na knihu, které mi od čtenářů přicházejí, jsou různorodé – buď jsou lidé v depresi, nebo jsou naopak šťastní, že oni sami v KLDR nežijí.
Mnozí čtenáři volají po pokračování, chtějí si přečíst další rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Plánujete druhou knihu?
Nevím. Zájem je obrovský, což chápu a těší mě to. Nejsem si však jistá, zda dokážu udělat další knihu ve stejném formátu a mít z toho radost. Pokud nastane čas, kdy si řeknu, že budu mít z chystané knihy radost a že bude přínosná, pokračování vyjde.
Dovedete si představit, že byste napsala knihu, která by se netýkala Severní Korey?
Vždycky jsem chtěla psát knihy, které se netýkají Severní Korey. Jenomže jak už jsem říkala, před Svědectvím jsem začala psát beletrii a skončila jsem u šesté stránky. Psaní považuji mimo jiné za řemeslo, které je třeba se učit. A myslím, že je lepší učit se na látce, která je vám blízká. Pokud za pár let zjistím, že řemeslu rozumím, třeba se pustím do něčeho jiného. Ale jestli to nastane nebo ne – kdo ví…
Text: Kryštof Eder, foto: Jan Volejníček
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
