O jistotě je Wittgensteinova posmrtně vydaná kniha, která vznikla z nedokončených zápisků, jejichž poslední řádky autor napsal dva dny před svým skonem. Vede v ní diskurs o důkazu existence vnějšího světa – o tom, že o některých věcech není možno pochybovat, aby člověk vůbec mohl žít – inspirovaný esejemi anglického filosofa G. E. Moora. „Zde je ruka“ – to je jeho výchozí argument, od kterého zkoumá situaci našeho vědění. Jiným důležitým momentem je předpoklad, že všechny pochybnosti jsou vloženy do základních přesvědčení, a že tedy ty nejradikálnější formy pochybností musejí být odmítnuty, neboť vytvářejí systémový rozpor. Wittgenstein si je vědom, že vždycky budeme pochybovat. Jeho koncept jistoty nemíří k tomu, aby ukázal, kudy můžeme přistoupit k pravdě, nýbrž k tomu nakolik mohou být pochybnosti bezdůvodné nebo nepochopitelné díky jejich zakořenění v jazykové hře. Takto dovozuje, že struktura našeho jazyka může vést k tomu, že tvoří pochybnosti tam, kde není třeba pochybovat, a analyzuje gramatické struktury přirozeného jazyka i pravidla jeho používání. Tato zkoumání představují další rozvinutí jeho známé koncepce „jazykových her“ jako základního kritéria sémantického smyslu a významu jazykových výrazů.