Sám ovšem úzkosti a zármutku začal čelit až ve chvíli, kdy jeho milovaná žena Marylin onemocněla rakovinou. V této knize se potkávají cesty obou z nich. Marylin odešla v pokoji, Irvin se učí žít bez ní.

V prvních měsících po diagnóze společně psali o tom, jaké to je, čelit vlastní smrtelnosti a zvládat to, že ztratí někoho, koho milujeme. Jejich společný život byl skutečně požehnaný, obklopený milující rodinou a nádhernou přírodou Palo Alta, naplněný společnou láskou, ale stejně jako my museli čelit nevyhnutelnému v podobě smrti. Společně psali o intimitě, lásce a zármutku.

Když Marylin odešla, Irvin i jejich děti společně oslavili její život a v závěrečné části knihy Irvin velmi upřímně píše o věcech, které přišly s čerstvým vdovstvím. O touze po intimitě, která se s Maryliiným odchodem vytratila, o tom, jaké to je být po tak dlouhých společných letech sám, o vděčnosti za to, co spolu se svou milovanou ženou prožil. O tom, že smysl života není v našich úspěších, v naplnění někdy nereálných představ, ale v hlubokých vztazích, které společně pěstujeme.