Předkládaná kniha je souborem anamnéz, nasbíraných za 25 let autorovy praxe, které podává jako krátké povídky, ale pravdivé a dojemné způsobem, jakým to beletrie nedokáže. Autor se v nich nesnaží ukázat nějaký systém nebo metodu, nechává každý případ mluvit sám za sebe. V těchto intimních portrétech skutečných osob se čtenář setká s homosexuálním profesorem, který si uvědomil svou orientaci až ve svých sedmdesáti letech, s nepořádnou dívkou, která se počůrává do postele ve svém příliš pořádném domově, s autorovým otcem, který odmítá poznat místo svého dětství, odkud rodinu vyhnali nacisté. Tím, že Grosz převádí životní příběhy svých pacientů do povídek s (aspoň částečným) rozřešením, čtenáři umožňuje vidět, jak psychoanalytický přístup může pomoct lidem se – aspoň trochu – změnit anebo přijmout věci, které nemohou změnit.