Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost (s původním názvem Mémoires improvisés – Improvizované paměti) jsou přepisem 42 rozhovorů, které vedl s Jeanem Amrouchem v letech 1951–1952.
Paul Claudel vlastní memoáry nikdy nenapsal. Nahradil je účastí v rozhlasovém pořadu, v němž mohl promýšlet události svého života a díla postupně na mnohahodinové ploše verbální improvizace. Textový přepis rozhovorů respektuje myšlení v řeči i s jejími odbočkami a nedokončenými formulacemi a plasticky zachycuje mluvní charakter rozhovoru.
Výrazný podíl na výsledné kvalitě rozhovoru měl spisovatel a novinář J. Amrouche (1906–1962), který dokázal být Claudelovi rovnocenným partnerem. Už dříve ve Francouzské rozhlasu vymyslel pořad na principu dlouhodobého rozhovoru-seriálu. Před Claudelem podobně vyzpovídal i Andrého Gida (34 setkání, 1949), později ještě Françoise Mauriaca (40 rozhovorů, 1952–1953) a Giuseppa Ungarettiho (12 rozhovorů, 1955–1956).
Amrouche se na interview s osmdesátiletým Paulem Claudelem, „největším žijícím francouzským básníkem“, velmi zevrubně připravil. S důkladnou znalostí pramenů a literatury, s respektem, ale i jistou neodbytností, se snaží přimět Claudela, aby se rozpomínal na konkrétní okolnosti vzniku svých her, vyptává se na vnitřní příbuznost Claudelových dramatických postav a otisk autora v nich, provokuje a naléhá, aby zpovídaný nezamlčoval nepříjemná témata. Paul Claudel se tak postupně vrací do dětství v Tardensku, vzpomíná na pařížské dospívání, dobu studia a své náboženského probuzení. Připomíná si chvíle, kdy se seznamoval s dílem Rimbauda, Danta, Shakespeara a Aischyla, mluví o odloučení, které zažíval v době svého diplomatického působení v Číně i jinde. Vzpomíná na své přátele Romaina Rollanda, Jacquese Riviera, Philippa Berthelota, Daria Milhauda, na své umělecké kolegy Andrého Gida, Jeana-Louise Barraulta, Andrého Suaresea další. Zamýšlí se nad vlnou zájmu divadel o jeho hry – v roce 1951 teprve nedávnou.
Bylo by omylem očekávat od knihy Obejmout minulost dokumentární, jevový popis událostí a okolností. Paul Claudel neklouže po povrchu. Snaží se dobrat podstaty, vypráví příběh svého duchovního a myšlenkového zrání, jeho otisk v osobních vztazích i umělecké tvorbě. Paradoxním závěrem je Claudelovo poznání, že v podstatě jde o to, dělat, co můžeme, aniž máme jistotu, že jsme kdy plně uspěli. Právě v případě Paula Claudela se ovšem nesporný umělecký úspěch prověřuje v neustávající recepci jeho díla i více než šedesát let po jeho smrti.
Rozhovory původně odvysílal Francouzský rozhlas ve dnech 21. 5. – 12. 7. 1951 a 1. 10. 1951 – 14. 2. 1952. Poprvé knižně vyšly v pařížském nakladatelství Gallimard ještě za Claudelova života v roce 1954 a znovu v revidované verzi Louise Fourniera v roce 1969. Poslední, čtyřicátý druhý rozhovor nebyl vysílán a do knihy jej zařadil až Fournier ve druhém vydání. Český překlad se opírá o třetí vydání knihy v Gallimardu z roku 2001. Zvukové záznamy rozhovorů vyšly na 12 CD ve vydavatelství Fremeaux v roce 2009 (čtyřicátý druhý ve zvukovém vydání chybí, v archivu Francouzského rozhlasu se magnetofonový pásek nepodařilo dohledat).
České vydání je doplněno bibliografií přeložených textů Paula Claudela do češtiny a slovenštiny a dále soupisem českých divadelních, rozhlasových a televizních inscenací Claudelových děl.
Paul CLAUDEL (6. 8. 1868 ve Villeneuve-sur-Fere – 23. 2. 1955 v Paříži), francouzský básník, dramatik a esejista, po studiu práv a politických věd nastoupil v roce 1893 dráhu diplomata, v různých funkcích působil v USA, Číně, Německu, Rio de Janeiru a mimo jiné též v Praze (1909–1911), ve dvacátých a třicátých letech pak byl postupně vyslancem v Tokiu, Washingtonu a Bruselu. Poezii Rimbaudových Iluminací, která ovlivnila především jeho básnické začátky, Claudel označuje za „jitřenku své konverze“ v roce 1886. Pro jeho básnické a dramatické dílo je charakteristická osobitá veršová forma a rytmická modulace. Claudelova dramata přivádějí na scénu síly celého světa – „nadpřirozené síly, historické síly a síly intelektuální“ – a umožňují divákovi pokoušet se „vesmír vysvětlit a najít své místo v koncertu sil, které v něm působí a spolu zápasí“ (J. Amrouche). Claudelovo dílo tvoří velkorysé vyústění symbolistických východisek ve francouzské literatuře.