Zkusme se přenést zpátky do časů, kdy literatura ještě nebyla pouze zbožím, kdy se román snažil vyhovět novým požadavkům doby, kdy se učil novému pohledu na realitu, kdy ještě byl možný literární skandál.

Obraz (L’image, 1956) je toho dobrým příkladem a bezesporu zajímavým pokusem o použití některých postupů tehdejší francouzské literární avantgardy v milostném, či spíše (silně) erotickém příběhu. Nápad využít „školy pohledu“ tzv. nového románu k popisu intimních výjevů jistě není nijak objevný, nový však je až delirantně přesný popis (nikoli fiktivní) reality a jejího zobrazení, zde na obscénních fotografiích. Účinek, jaký tu má zpětná projekce fotografického obrazu přes (nikdy nezmíněný) objektiv fotoaparátu na realitu, či lépe na naši představu o ní, je překvapivý.

Nejde tu však o techniku vyprávění, jde o vyprávění samé. O příběh, o tajemnou hru, kterou mezi sebou hraje trojice hlavních postav: vypravěč, muž velkého světa Jean de Berg, zdánlivě chladná elegantní krasavice Klára a její mladá přítelkyně, nebo možná otrokyně Anna. Tu Klára z nejasných důvodů Jeanovi nejprve předvádí v nejrůznějších ponižujících situacích a pak mu ji nabídne jako erotickou hračku. A je to až jeden obraz, který, mezi snímky, na nichž Klára demonstruje zjevné Annino zaujetí pro vlastní utrpení, naznačuje možné vysvětlení. Na konci příběhu plného náznaků, narážek, tajemných dohadů a jakoby kradmých vjemů reality Anna mizí, obě ženy splývají v jedinou, s níž Jean nyní tvoří snad už konečně ideální milenecký pár, zvláštní spiklenecké spojenectví, které tato „škola hrou“ vybavila pro nástrahy budoucího (našeho) světa.