Irský spisovatel Joseph O´Connor se proslavil románem Hvězda moří, dobrodružného příběhu zasazeného do doby irského hladomoru v 19. století. Tentokrát přichází bratr známé zpěvačky Sinéad O´Connor s knihou o hudbě, rodině a přátelství. V románu Parádní jízda zachycuje prostřednictvím příběhu fiktivní kapely The Ships hudební scénu Británie 80. let. Díky brilantnímu autorovu stylu psaní si přijdou na své nejen hudební nadšenci.Řekl byste, že román Parádní jízda, který je na jedné straně o hudbě a přátelství, je také o “Anglo-Irství”, životech lidí z Irska v Anglii?
Ano, zaujali mne Irové žijící v Anglii. Právě ti, kteří nežijí ve stereotypních irských částech - Irové, kteří žijí v Lutonu nebo Sloughu nebo kterémkoliv z měst v jižní Anglii, kde mají tendenci se více asimilovat. Žil jsem v Londýně skoro 10 let, moje žena je Londýňanka, a mám to město nesmírně rád. Má ohromující hudební a literární minulost. Takže hádám, že Londýn roku 1980 je tak trochu postavou románu Parádní jízda.
Hudba je důležitou součástí nejen Parádní jízdy, ale hodně znamená i pro vás osobně. Jak to začalo?
Když mi bylo devět nebo deset, měl jsem učitele jménem Jarlath Dowling. Učil v hudební škole na předměstí Dublinu, kterou jsem navštěvoval. Bylo to fyzicky velký muž, plný emocí. Puccini ho dokázal rozplakat, Mozart nebo Rolling Stones ho rozesmívali. Měl bych taky zmínit, že byl katolickým knězem, a jako takového ho zápal pro Rolling Stones činil někým neobvyklým, obzvláště pro 70. léta v Irsku. Vzpomínám si, jak na hřišti zpíval Brown Sugar a vyzýval nás, abychom se k němu v refrénu přidali. “Yeah, yeah, yeah, Wooooo!” Dobromyslný člověk s rozjařenýma očima. Jeho milované nahrávky od The Dubliners nebo Sweet hrající Ballroom Blitz jej nutily radostí mlátit rukama do vzduchu. Pustil nám ve třídě nahrávku a vedl imaginární orchestr zubním kartáčkem. Napodoboval trumpety, tuby nebo banjo. Miloval hudbu, všechny její druhy. Vzrušovalo ho, když o ní mluvil. Když ji pouštěl, jeho obličej se změnil. Občas nám říkal, “Tohle je jeden z důvodů, proč žít.” Bach, Bowie nebo Abba, Chopin nebo Šostakovič, Fats Waller nebo Louis Armstrong nebo Jimmy Durante, žánr nehrál roli. Pamatuji si, že jednou poznamenal něco, čemu jsme v té době mohli jen stěží rozumět: “Na světě není smutnějšího člověka než toho, který nikdy nemiloval hudbu. Hudba je to, co dělá svět skvělým.” Takže to bylo nadšení, které mnou rezonovalo i v tak nízkém věku.
Zajímali se vaši rodiče o hudbu?
Mí rodiče milovali hudbu, zejména klasickou a folkovou a styl Franka Sinatry. Jejich sbírka desek působila jako sbírka psů do celého světa příběhů. Byl jsem dítětem, které milovalo knihy a psané slovo ve všech podobách, ale žádný verš, který kdy básník napsal, nemohl soupeřit s Colem Porterem. “Jak zvláštní je změna z dur na moll pokaždé, když se loučíme”. Často si myslím, že důvod, proč jsem se chtěl stát básníkem, byla chabá naděje, že jednoho dne budu schopen napsat verš tak bolestně pravdivý, jako je tento.
A co vaši sourozenci?
Má sestra Eimear hrála na harfu a piáno, můj bratr John byl bubeníkem. A pak má nejmladší sestra, Sinead, vyrostla v nejsilnější irskou zpěvačku své generace. Teď, když je mi přes padesát a podívám se zpět na své dětství a dospívání, zdá se mi, že všechny ty šťastné dny obsahovaly hudbu. Jedno odpoledne se čtyři z nás oblékli jako The Bay City Rollers, vyšplhali jsme z okna mého pokojíku na střechu a zahráli improvizovaný koncert zmateným sousedům. Asi jsme nebyli ani zdaleka tak dobří jako The Beatles na střeše Apple building ve filmu Let it be. Ale na děti to nebylo tak zlé.
Jednou v noci jsme se Sinead popáté poslouchali Slow Train Coming od Boba Dylana, jednoznačně jedno z nejlepších alb jeho mistrovských děl. Byli jsme tak omráčeni jeho rukopisem a zpěvem, že jsme nebyli schopni mluvit, a jen jsme tu desku přehrávali znova a znova. Vzpomínám si na divokou pýchu při sledování Eimear hrající na harfu na školním koncertě a úžas, když jsem poslouchal bratra, jak buší do bicích. Hudba je úžasná, sbližuje lidi, a to i ve zlých časech. Je to způsob, jak udržovat konverzaci bez potřeby mluvit. Hudbu milujeme tak hluboce proto, že v životě jsou okamžiky, kdy nemáme slova. Hudba zklidňuje, hojí, vzrušuje, těší, odhaluje naše lepší stránky a zaceluje rány. Je těžké to popsat, protože si žije vlastním životem. Nezní jako nic jiného. Je nejabstraktnější z forem umění, ačkoliv existovala napříč všemi společnostmi, které kdy vznikly.
Myslíte, že z umění je nejdůležitější?
Nevím, jestli nejdůležitější, ale určitě nejuniverzálnější. Ne každý čte fikci, chodí do galerií nebo studuje sochy. Ale skoro každý miluje hudbu nějakého druhu. Chci říct, velmi zřídka potkáte někoho, kdo říká: “Nevím o hudbě nic” nebo “Nemám rád žádnou hudbu”. Když k tomu dojde, s nervózním úsměvem vycouvám. Skoro vždy jde o osoby, jejichž hladina empatie je povážlivě nízká.
Například zpěv - existuje něco zázračnějšího? Jediná hudba stvořená tělem samým, vstupuje do našich srdcí jako nic jiného na zemi. Poslechněte si Arethu Franklin zpívající You Make Me Feel Like a Natural Woman nebo Jussiho Bjorlinga zpívajícího árii, a víte, že my jako druh, navzdory vší marnosti a násilí, nejsme opice, takže jestli je tu slabost a křehkost, je tu taky naděje a krása. Ano, svět má své děsy. Ale taky má Bessie Smithovou a Johna Lennona. Kurt Vonnegut přiměl jednu ze svých postav říci, že jediným přípustným posláním umělce je učinit lidi vděčnějšími za život. Při dotazu, zda by jmenoval umělce, který to dokázal, odpověděl: “Beatles to dokázali.”
Stal jsem se romanopiscem, ne muzikantem (naštěstí), ale věřím v hudbu slov. Shakespeare, Emily Brontë, Scott Fitzgerald, Kingsley Amis, Dickens, Flannery O’Connor, Colm Tóibín, Anne Enright, ti všichni mají svou hudbu, pokud posloucháte. Všichni máme soundtrack, způsob, jak si zapamatovat. Možná cestu, jak se držet blízko těch, které jsme milovali napříč bouřemi mládí. A hádám, že Parádní jízda se na to snaží navázat, nebo to alespoň připomenout.
Fran Mulvey, frontman The Ships, vaší fiktivní kapely, má stejné příjmení jako hlavní postava Hvězdy moří (v češtině vydala Mladá fronta, 2007). Byl to úmysl?
Ano. Fran, stejně jako Pius Mulvey, je skladatel a uprchlík, týpek, který musí umět vzít příležitost za pačesy. Rozhodně o Franovi přemýšlím jako o potomku Pia.
Text: Kateřina Žídková, Martin Mucha
(přeloženo z The Irish Times)
