Spisovatel a literární historik Pavel Kosatík začínal jako autor sci-fi, v současné době je známý jako spisovatel literatury faktu. Píše biografické a literárněhistorické knihy, které se zabývají novodobou českou historií. Na svém kontě má řadu ocenění, z nichž největší získal za životopis Ferdinanda Peroutky.
Kdy se u vás poprvé objevil zájem o literaturu, knihy, historii?
U nás doma byla velká knihovna, takhle to asi začíná skoro vždycky. V pubertě se k tomu přidalo denní snění. A později jsem zjistil, že psaní je ideální způsob, jak se něco dozvědět. Člověk může na něco myslet třeba deset let, ale až když tomu dá tvar a zformuluje to, pochopí, o co vlastně šlo.
Kdo vás nejvíce ovlivnil v profesi a kdo v životě?
Měl jsem štěstí, že jsem mohl zblízka poznat několik opravdu hodně dobrých historiků. Nejdůležitější pro mě byli tři: Antonín Klimek, Zbyněk Zeman a Karel Kaplan. V soukromí člověka nejvíc ovlivňují nejdřív rodiče a potom děti.
Jedním z vašich počinů je kniha Fenomén Kohout, v níž předkládáte čtenářům portrét spisovatele a dramatika Pavla Kohouta, jednoho z nejkontroverznějších mužů českého veřejného života poválečné doby. Jak fungovala vaše spolupráce?
Práce trvala tři roky, celou tu dobu jsme se tady i v Rakousku scházeli a vedli rozhovory. Mimoto jsem měl možnost prostudovat Pavlův velký archiv, uložený tehdy ještě z větší části ve Vídni. Myslím, že nás to oba celou tu dobu bavilo.
Podle čeho si vybíráte lidi, o kterých píšete?
Zajímají mě lidé neomšelí, s vnitřním nutkáním překonat sebe sama. Ale vlastně si moc nevybírám. Myslím si, že spisovatel má být něco jako švec. Někdo za vámi přijde s tím, že potřebuje novou botu na svou nohu, takže pak děláte, co je potřeba.
Píšete o zajímavých a vnitřně velice silných osobnostech. Kde podle vás berou lidé jako Přemysl Pitter sílu pomáhat jiným, zachránit jiným životy nasazením svého?
V podstatě jde vždycky o nějaký druh víry, náboženské nebo jiné. O schopnost nenechat se deprimovat skutečností a jednat v zájmu nějakého přesvědčení, často lidem i době navzdory.
Je nějaká osobnost, jejíž biografii byste chtěl v budoucnu určitě napsat?
Masaryk, Havel, Klaus. O prvním se dá psát donekonečna a pořád je tam co objevovat, druzí dva ovlivnili naši současnost způsobem,který zdaleka nebyl pojmenován ani vyčerpán. Ale já bych si teďspíš chtěl dát na chvíli od životopisů pokoj a zkusit zase něco jiného.
Uvažoval jste, že napíšete ještě někdy sci-fi, nebo jste tento žánr navždy opustil?
Ke sci-fi se určitě jednou vrátím. Ještě před pár lety to bylo čtení pro chytré lidi, dnes je to spíš naopak, tak bych se pokusil zas to pootočit.
Dokázal byste říci, že máte nějakou svou knihu nejraději?
Z poslední doby asi České snění. Tam se podle mě povedlo pojednat obtížné věci způsobem, který můžou akceptovat i čtenáři s předsudky.
Jste autorem scénářů seriálu České století. Na tento rok se chystá unikátní ztvárnění českých dějin v komiksu s názvem Dvacáté století, jehož zpracování se ujali přední čeští výtvarníci. Jak jste daleko s tímto projektem?
Scénáře jsou hotové, teď záleží na jednotlivých osmi výtvarnících. Dohoda je, že se s každým sejdu na začátku, probereme téma, abychom věděli, jak je vnímáme, a pak kreslíř dostane volnou ruku,bude jenom na něm, jak s předlohou naloží. Pro mě je to nové, velké dobrodružství a na výsledek jsem velmi zvědav.
Chystáte se v létě někam na dovolenou do zahraničí? Máte prý rád Benátky a italské ostrovy?
Letos plánujeme trochu opatrněji než jindy, protože se nám má v srpnu narodit miminko, to má samozřejmě přednost. Ale bez moříčka by naši kluci byli smutní, takže aspoň na pár dní se někamurčitě dostaneme.
Text: Kateřina Žídková
