Kniha Podnikání pod Davidovou hvězdou vypráví o židovských rodinách, které velkou měrou přispěly k rozvoji a vzestupu českých zemí. O jaké oblasti rozvoje se jedná?
Je to o rodinách, jejichž členové se zapojili do různých oblastí podnikání, nejčastěji v průmyslu, ale třeba také ve filmu apod. Ze začátku jsem si dlouho nebyl jistý, jaký specifický obsah „židovské podnikání“ nabude. Nebude-li spojujícím prvkem jenom to, že nakonec na životy všech těch lidí zaútočil Hitler, a pokud se dožili se štěstím roku 1945, připravili je o zbylý majetek komunisté. Ale když jsem ty archivy a knihy začal studovat, zaskočila mě vnitřní dynamika velké většiny těch příběhů. V letech 1848-1938 se u nás prosperity domohl leckdo, ale židé, kteří začínali z nejponíženějších pozic v ghettech, novými svobodami získávali nejvíc. Ta prudkost, s jakou se najednou projevila jejich po staletí spoutávaná životní energie, při zpětném pohledu působí až neskutečně. A pro její nositele zároveň dlouho nesamozřejmě, byla to novinka, kterou jejich předkové neznali. Když vznikla první Československá republika, patřili proto židé k jejím nejloajálnějším občanům.
V jakém období byl u nás vliv židovských magnátů nejznatelnější?
Pozice židů u nás se podstatně změnila až v revolučních letech 1848-1849, kdy jim bylo umožněno vyjít z ghett a zůstat zároveň dál židy. Skoro úplné zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem bylo dotvořeno ústavou z roku 1867. Ta sice neučinila přítrž antisemitismu, židé však nyní měli přístup skoro ke všem živnostem a ostatním profesím, jež jim byly do té doby upírány. Tvořili hodnoty a získávali nejenom bohatství, ale i vlivná místa ve veřejném životě, protože se cítili příslušníky celku. Často loajálnějšími než Češi, kteří často brali demokracii i té první republiky jako logické a zasloužené vyústění procesů, které začaly obrozením. Židé věděli, že na momentální skutečnosti nic samozřejmého není a že může být i mnohem hůř, jako ještě nedávno bylo.
Jaká zajímavá jména v knize najdeme?
Zajímal jsem se o nejvlivnější rodiny a zároveň jsem se snažil, aby kniha pokryla různé obory, ukázala rozprostraněnost židovských podnikatelských schopností. Ze známých jmen je tam třeba Emil Kolben, zakladatel pozdějšího ČKD, Jindřich Waldes, který dobyl svět textilní galanterií pod značkou Koh-i-noor, nebo uhlobaroni a bankéři z dynastie Petschků. To všechno byli skuteční kapitáni československého průmyslu, lidé, kteří dávali práci desetitisícům lidí a ve výrobě zaváděli nejprogresivnější inovace, působili na špici světového vývoje. Z dalších třeba rodiny Löw-Beerů a Tugendhatů, textiláků, kteří reprezentují v knize německojazyčnou Moravu a hlavně Brno, přezdívané kdysi pro množství textilních továren „Moravský Manchester“. Pro mnohé čtenáře bude možná překvapením příběh filmového magnáta Josefa Auerbacha, který stál u vzniku nejslavnějších komedií Vlasty Buriana nebo Machatého Extase – a oba tyto povahou tak odlišné typy filmů navíc úspěšně šířil světem. On, a nikoli Miloš Havel, kterému se to zpravidla připisuje, byl nejúspěšnějším filmovým podnikatelem první republiky. Ale v knize jsou kapitoly i o relativně menších, regionálně však významných židovských podnikatelích. Jde o příběhy podnikatelských vzestupů a pádů, neřešil jsem to ale tolik v rovině čísel, jako spíš lidských příběhů. Zajímaly mě motivace, způsoby, jak ti lidé uvažovali a jak se rozhodovali. A čím za svá rozhodnutí platili.
V knize píšete o osmi významných rodinách. Která z nich vás svým příběhem zaujala nejvíc?
Bavilo mě to všechno, ale zaujalo mě, že skoro ze všech těch kapitol se nakonec vyloupl příběh v příběhu: najednou to přerostlo v drama, které se mi často zobrazovalo až ve „filmových“ obrazech. Typicky třeba tragický konec Alfreda Löw-Beera, hlavy svého rodu:
před příchodem nacistů se o všechny členy rodiny postaral, poslal je do Anglie. Sám zůstal, doufal, že dokáže firmu zabezpečit. Po 15. březnu 1939 zjistil, že to nebude možné, a rozhodl se tedy, že odjede do Anglie na falešné doklady, vystavené brněnským gestapem. Netušil, že úředníci jsou domluvení s nacisty, kteří na hranicích protektorátu prováděli ve vlacích kontroly, ti mu potom zabránili v další cestě. Dodnes není přesně jasné a už se asi nikdy nezjistí, jak strávil svou poslední noc. Jisté je, že ji nepřežil, na kolejích bylo nalezeno jenom jeho zohavené tělo – ale také že bojoval až do konce.
Tehdejší židovští podnikatelé museli přestát spoustu příkoří, jež jim uštědřili nacisté a později komunisté. Ustála některá z rodin, o nichž píšete, oba režimy?
Ustáli to hlavně ti, kdo před rokem 1938 Československo opustili: tímto způsobem si zachovali životy a někteří i majetek. Zde to ustát nešlo: nacistický režim byl svou podstatou vůči židům genocidní a v roce 1945 se zase hned začalo znárodňovat. Majetek jednou ukradený v rámci tzv. arizace byl ukradený podruhé na základě dekretů prezidenta Beneše. Často se při tom argumentovalo tím, že část bohatých židů byla německého jazyka, a tak i když třeba strávili celou válku v koncentráku, nebyli šetřeni o nic víc než právě vyhánění Němci-okupanti.
Co všechno obnášelo sepsání této knihy? Předpokládám, že nebylo úplně jednoduché získat potřebné archivní materiály…
Pro židovské archivy a pozůstalosti platí, že se mnohem řidčeji než u nežidovské populace dochovaly v úplné nebo dokonce nějak strukturované podobě. Sami židé měli často ještě před příchodem nacistů dost dobrých důvodů likvidovat dokumentaci všeho druhu. Až do roku 1989 zde vůle archivovat židovské památky nebyla velká. Není to tedy tak, že ke každé rodině by existoval nějaký hlavní fond, který by stačilo doplnit pár menšími archivy, ale informace jsou mnohem víc rozptýlené.
Jaký největší „poklad“ se vám podařilo pro účely knihy získat? Mám na mysli konkrétní fotografii, dobovou listinu apod.
Hodně mě bavila třeba dosud neznámá korespondence Emila Kolbena z roku 1896, kdy se rozhodl založit svou první pražskou továrnu, předchůdce pozdější ČKD. V té době měl za sebou velmi úspěšný pobyt v Americe, kde byl několik let spolupracovníkem Edisona, ale seznámil se tam také s Teslou, jehož koncepci střídavého proudu, jeho výroby a dálkového přenosu se rozhodl přenést do Evropy. V tom roce 1896 ale byl ještě smluvně vázán k jedné firmě ve Švýcarsku – takže to ČKD nakonec založil odtamtud ve formě desítek dopisů, které si po mnoho měsíců vyměňoval se spolupracovníky v Praze. Tímto způsobem, na dálku, dal dohromady třeba skupinu bohatých podporovatelů, kteří poskytli kapitál. Je úžasné sledovat v těch dopisech, nač všechno myslel a jak nekonečně koncepčním člověkem byl: továrnu ve Vysočanech potom stavěli na zelené louce, a protože zaváděli úplně novou výrobu, museli nejdřív vyrobit i stroje, na kterých chtěli vyrábět svou vlastní produkci: elektromotory, turbíny apod.
Prozradíte nám, zda máte rozpracován další knižní projekt?
Brzo by měla vyjít kniha, která na podkladě neznámé korespondence Jaroslava Seiferta a mých komentářů k ní dává dohromady takový specifický životopis. Jmenuje se to Básník a jeho lid a je to o tom, že tvůrce může nastoupit jako otcovská figura v situaci, kdy politici selhávají. Seifert několikrát v životě zaujal postoje, na které se lidé jako třeba Alexander Dubček nezmohli, a ta kniha by měla naznačit, odkud se pro změnu zase tento zvláštní druh energie vzal.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Peter Korček
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
