pozoruju co se kde šustne
příroda umí být rychlá
až tě za sebou ztrácím
připomínáš se mi
vzletem ptáků
překvapenou zvěří
křupáním listí
uhnaným dechem
jmény jež stále dobře znáš
řekneš je a detaily nechtěně napadnou kontury
pak každá srna pták buk slepenec já
vypadá jako něco
co bylo dávno a tolikrát něčí představou
o pár tahů skutečnější
než když se rozumně plním vrstvím šrafuju
abych svému doufání zakryla vylézající siluetu
než se doopravdy ale doopravdy zapomenu
uprostřed někoho v němž to krásně neznám…
Název sbírky Pentimenti si Jitka Fialová vypůjčila z výtvarného umění. Znamená změnu záměru, posun původní představy. Pojítko s básní se přímo nabízí. A obraz je slovo, slovo obrazem. Laskavému a trpělivému vnímateli se krajina slov ráda pozotvírá.
Roman Szpuk v doslovu mimo jiné říká: Sbírka se vyvíjí od volného verše k verši vázanému, rytmickému, s rafinovanými asonancemi. Motivy se překrývají, symbol následuje přímé pojmenování, vážné tvrzení ulehčené pousmání… "poťouchlý datel na konci mlhy ťuká mi na šíji slunečný den..." V kontrastu básní autorka nabízí jednotlivá haiku. Přicházejí jako oddech, ostrůvky klidu.