Vzpomenete si, kdy se u vás poprvé projevil zájem o přírodu a les?
Když mi bylo šest let, chtěl jsem se stát ochráncem přírody. Po škole jsem přemýšlel, zda půjdu studovat biologii, nakonec jsem si ale řekl, že bych se mohl stát lesníkem. Tenkrát jsem si ještě myslel, že lesník je někdo, kdo les chrání, ale později jsem zjistil, že je to pouze člověk, který les využívá. I přesto jsem se otázkou lesa a stromů začal zabývat intenzivněji.
Jak to pokračovalo?
Začal jsem obhospodařovat kousek lesa standardní cestou pomocí strojů a chemikálií, ale rychle jsem zjistil, že to není to, co bych chtěl dělat. Začal jsem tedy cestovat, rozhlížel se kolem a sledoval, kde a jak se pracuje ekologicky. Práci s velkými stroji jsem vyměnil za koně, vzdal jsem se kácení stromů a pustil se do práce podle místních zvyklostí. Rovněž jsem odešel ze státní lesnické správy a později jsem založil lesní akademii, v níž se staráme o les, organizujeme prohlídky a vzděláváme různé neziskové organizace, pořádáme další semináře a vzdělávací akce.
Co pro vás nyní znamená les? Změnil se pro vás nějakým způsobem?
Pojem „les“ jako takový se změnil. Dříve jsem si myslel, že les je to, co vidíme v Německu nebo i České republice. Nyní už vím, že to, co kolem sebe vidíme, jsou plantáže, a proto musíme rozlišovat jejich systémy obhospodařování. Toto je v podstatě identické pro celou Evropu i svět. Dříve jsem si myslel, že naše typické smrkové nebo borové porosty jsou lesem. Dnes říkám, že plantáže jsou lesem. Stejně jako jiné palmové plantáže na Borneu nebo eukalyptové plantáže v Brazílii. Správný les má všechny domácí druhy stromů, má staré stromy, spoustu mrtvého dřeva se všemi dalšími jejich funkcemi, které plantáž nemá.
V knihách píšete, že stromy disponují vlastní inteligencí. Mohl byste toto téma upřesnit čtenářům, kteří ještě vaše knihy neznají?
To je těžká otázka. Náš velmi zvláštní pohled na svět je starý teprve 300 let. Podle něj vnímáme jiné živé tvory jako jakési stroje, geneticky řízené počítače, v nichž všechno běží automaticky. City a inteligenci považujeme za typicky lidské. Přitom se v přírodě vyskytují docela často. Seriózní výzkum například říká, že ve špičkách kořenů stromů jsou struktury podobné mozku a probíhají v nich podobné elektrické procesy. Samozřejmě se nejedná o stejný mozek jako je lidský, ale víme, že strom má schopnost se rozhodovat a může si určité věci zapamatovat. Například po době sucha v roce 2008 mnoho stromů na jaře zadržovalo vodu, aby jí mělo v létě více. A je také známé, že stromy produkují substanci, která potlačuje bolest. To znamená, že umí bolest nejenom najít, ale dokonce ji i reflektovat, a to vše ukazuje, že v nich probíhají nějaké procesy učení a procesy rozhodování. A ty bychom mohli nazvat inteligencí.
Mají stromy z vašeho pohledu vliv na lidské zdraví?
Existují výzkumy z Japonska a Jižní Koreje, že nevědomky přijímáme chemickou komunikaci stromů, takže ve zdravých lesích, které jsou v pořádku, kde stromy nemají žádnou stresovou komunikaci, nám klesá krevní tlak. V lesích, které jsou ve stresu, náš krevní tlak naopak stoupá. Stromy mají rovněž vliv na náš imunitní systém, který umí rozeznat, že ekosystém lesa je neporušený a stabilní. Je to tedy i dobré místo pro život, stromy to v nás umí rozhodujícím způsobem tak propojit, že si odvědomě řekneme: Jé, tady je ale krásně! A nevědomky na to reaguje i náš krevní tlak, který klesá, začínáme se cítit lépe. Tomuto fenoménu se nově věnují i univerzity, například Technická univerzita v Mnichově.
Knihu Jak se žije u Wohllebenů jste napsal se svou ženou Miriam. Jak dlouho už se samozásobitelství věnujete?
Věnujeme se mu už 27 let. Vždycky se objevily nějaké skandály s potravinami, nejprve to byla například nemoc šílených krav, pak skandál s močůvkou, která prosakovala do podzemní vody a pak přišly další a další. Z toho a samozřejmě i z našeho soužití s přírodou nám vyplynulo, že jsme si začali relativně brzy vyrábět potraviny sami a nechtěli jsme být závislí na nákupu potravin v obchodě.
A daří se Vám ještě při takovém vytížení samozásobit?
Musím říci, že jsme nikdy nezvládli se samozásobit stoprocentně. Můžeme si to jen tak nahrubo spočítat. Pokud by chtěl mít jeden člověk alespoň 10 % vlastních potravin, musel by pracovat asi hodinu denně, pokud by chtěl mít 50 % vlastních potravin, pak musí pracovat pět hodin denně a při 100 % je to deset hodin denně. A to jsme tam, kde lidé před sto lety, to se samozřejmě nezměnilo. Práce zůstává stejná, a to i přesto, že máme již k dispozici stroje, které nám pomáhají. Realisticky jsme stíhali se ženou 20 % vlastních potravin, což znamenalo pro každého práci na dvě hodiny. Jenže teď i díky jiným pracím, které máme, je to jen těch 10 %. A to už je dost. Nekupujeme žádné brambory, cibuli, máme vlastní kukuřici, rajčata. S bramborami a cibulí si vystačíme celý rok, jiné potraviny už na jaře nemáme a musíme je také kupovat.
Chováte také nějaká zvířata?
V knize (v Německu vyšla již v roce 2015) jsme sice ještě popisovali, že máme i vlastní maso, ale už tomu tak není. Řekli jsme si, že zvířata budeme mít do té doby, kdy je můžeme sami porazit, ale od loňského roku už je nemáme a ani žádné maso nekupujeme, protože nechceme, aby porážku dělali jiní. Máme kozy, slepice, koně, kteří sice nemají nic společného s produkcí mléka, ale momentálně se snažíme samozásobit hlavně v rostlinné stravě. Nechtěl bych, aby se to bralo jako nějaké dogma, nejsem žádný militantní vegetarián. Je to jen moje osobní filozofie, ke které jsem dospěl a která se během života každého jedince může samozřejmě měnit.
Co byste poradil těm, kteří začali se samozásobitelstvím, ale chtějí to vzdát. Jaké jsou nejčastější chyby začátečníků?
Nejčastější chybou je, že se člověk přecení. Uvedu příklad. Chovám včely a stačí mi jen dva roje. Pak se k tomu přidá prasátko, třeba i selátka a pak další zvířata a roste to a roste, až toho je jednoho dne moc. A pak místo toho, aby se počet zvířat zredukoval, tak s tímto koníčkem přestanu úplně. A to je škoda. My jsme například začínali se záhonkem 8 m2 a dospěli jsme až k 300 m2. Jenže nás to převálcovalo, proto jsme raději plochu zredukovali, než abychom přestali úplně.
Takže každému bych poradil, nenechte se převálcovat, raději zmenšete obhospodařovanou plochu, mějte méně zvířat. Ideální jsou například slepice, které můžete nechat doma klidně dva tři dny samotné s dostatkem vody a krmiva. Se slepicemi není tolik práce, a ještě k tomu máte každý den alespoň jedno vajíčko. Úspěch je tedy zaručen, což je také důležité. Když pěstujete mrkev nebo brambory, úspěch se dostaví až na podzim během dvou tří dnů a je po všem. Kdežto u slepic dostáváte každý den za práci dárek v podobě vajíčka, takže opravdu bych začal se slepicemi, které můžete chovat i ve městě, pokud je ovšem necháte bez kohouta. Poradil bych vám vždy raději méně než více, protože když toho je moc již od začátku, spíše to přináší zklamání.
Jak to bylo s vaší chutí psát a kdy jste napsal první knihu?
Začal jsem v roce 2007, protože moje žena mi vždycky říkala: Tak přece to sepiš, co těm lidem na exkurzích po lese vyprávíš. Dlouhé roky jsem říkal, že to neudělám, a ani jsem neměl chuť se do toho pouštět. Až jednou jsem si řekl, že to zkusím, pošlu to nějakým nakladatelstvím, a když to nikdo nebude chtít, smířím se s tím, že to neumím. Tak to bylo s mou malou první knížkou. Tajný život stromů, má nejúspěšnější knížka, byla až mou šestnáctou. U mě to bylo stejné jako ve fotbale, kde se musí tým probojovat z nějakého okresního přeboru přes krajský až do ligy. První kniha se sice také dobře prodávala, ale opravdový úspěch se dostavil až později.
Můžete prozradit, na jakých knihách nyní pracujete?
Připravuji knihu o lesních zvířatech pro děti a druhou pak o vztahu člověka a přírody. Říká se, že lidé ve městě ztratili kontakt s přírodou a chřadnou. A právě tímto tématem se v ní zabývám. Píšu, že tomu tak není, takže člověk je středobodem této knihy.
Kdy navštívíte Českou republiku?
Možná by byla dobrá příležitost k návštěvě České republiky při vydání další knihy, ale uvidíme, přece jen je trošku složitější navštívit všech 41 zemí, v nichž moje knihy vycházejí. Určitě ale najdeme příležitost k setkání s českými čtenáři.
Rozhovor vedl: Václav Kazda
Text: Petra Langrová, Kateřina Žídková
Foto: Tobias Wohlleben
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
