Petr Vavrouška pracuje v Českém rozhlase, působil jako zpravodaj v Rusku, Polsku, Pobaltí, Ukrajině a Bělorusku. V současné době pracuje jako zpravodaj na Slovensku a v Rakousku. Spolupracuje s týdeníkem Reflex. V říjnu byl hostem Domu knihy, kde představil svou knihu Polské duše. Jedná se o zajímavou kompilaci rozhovorů s osobnostmi polské společnosti. Těm z vás, kteří jste se nemohli zúčastnit přinášíme z besedy záznam formou rozhovoru.
V jakém časovém rozmezí tato kniha vznikala?
Tato kniha vznikala 5 let, protože jsem jako zpravodaj Českého rozhlasu působil v Polsku právě 5 let. Po celou dobu působení jsem postupně sbíral rozhovory a nakonec jsem rozhodl některé vydat. Mou ambicí bylo Čechům představit polské osobnosti, jelikož se domnívám, že se u nás obecně Polsko zbytečně přehlíží a já si myslím, že je to inspirativní země, takže jsem chtěl touto knihou trochu pomoci Polákům v Česku.
Co vlastně Poláky na Češích nejvíce fascinuje?
Když jsme se přestěhovali s dětmi a manželkou do Varšavy, ihned za námi přišli polští sousedé a říkali nám, jak jsou strašně rádi, že mají Čechy za sousedy. To bylo první, co mě překvapilo, protože v opačném gardu by to asi takto nefungovalo. Ostatně i v průzkumech veřejného mínění v Polsku vycházejí Češi jako nejoblíbenější národ vůči Polákům. Poláci nás mají opravdu rádi, české filmy, kulturu i české knihy. Liberální část polské společnosti obdivuje náš nadhled, schopnost sebeironie a ten náš „klídek“. Konzervativní část polské společnosti zase nechápe, jak může žít většina české společnosti bez Boha.
Slyšel jsem, že klídek je jediné slovo na světě, které je zdrobnělé pouze u nás, což možná také vypovídá o české povaze.
Je to tak, je to v Polsku velmi težce přeložitelné. Když toto spojení používá nějaký polský autor v knize, tak to vypisuje vždycky česky.
V prvním rozhovoru zpovídáte velice známou polskou režisérku Agnieszku Holland, která natočila snímek o Janu Palachovi. Jak vy z pozice diváka hodnotíte tento snímek z hlediska zpracování? Myslíte, že Agnieszka Holland pochopila, o čem ta doba byla a o čem byla kauza Jana Palacha?
Agnieszku Holland měla obrovskou výhodu, protože v té době, kdy se upálil Jan Palach, žila v Československu, jelikož studovala v Praze na FAMU režii. Díky tomu se také naučila skvěle česky a toto téma pro ni nebylo rozhodně cizí, protože zažila dobu okupace. Po nějaké době se k tomuto tématu oklikou vrátila a troufla si na něco, k čemu se nikdo z českých autorů neodvážil, protože je to pro naše dějiny velmi citlivé téma. Udělala to skvěle, o čemž svědčí také rekordní počet Českých lvů, které obdržela za tento film.
Vy jste zpovídal také generála Jaruzelskiho, který v roce 1981 vyhlásil vyjímečný stav. Bylo obtížné jej přemluvit k rozhovoru?
Překvapivě nebylo. Myslím si, že zafungovalo to, že s ním chtěl dělat rozhovor Čech. Polských rozhovorů měl spousty, asi mu připadalo, že se budu ptát na jiné věci. Po první společné schůzce jsem měl pocit, že bychom se měli setkat ještě jednou, takže poté svolil i k dalšímu setkání. V knize je stručně popisován celý příběh jeho rodiny i jeho samotného. Za spoustu věcí, které udělal, se v knize omlouvá, dokázal se zpětně podívat na své chyby, což dokáže málokterý politik.
V knize se objevil také například rozhovor s člověkem, který dělal holiče přímo veliteli osvětimského koncentračního tábora. Jak na Vás tento člověk působil?
K takovým lidem musíte přistupovat velice citlivě, jsou to lidé, kteří dnes mají kolem 90 let a prožili si to, co si vůbec nedovedeme představit. I když uplynulo 70 let, jsou plní emocí a je velice zajímavé, jak popisují celou tu mechaniku fungování koncentračních táborů.
Máte nějaké zpětné vazby politické elity, jak se dívají na uprchlickou krizi a co říkají na agresivní politiku prezidenta Putina?
Jedna věc je imigrační krize a jedna agresivní politika prezidenta Putina. Momentálně jsem zpravodaj na Slovensku a v Rakousku a mám na starost imigrační krizi, kterou sleduji již několik měsíců. Sám jsem s těmi uprchlíky přešel tu dlouhou trasu z Řecka přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko až do Rakouska, abych to celé blíže pochopil. Jedna věc je humánní problém lidí, kteří potřebují pomoc, na druhou stranu je zde spousta lidí, kteří toho zneužívají a snaží se najít v Evropě blahobyt. Co se týče Ruska a Vladimíra Putina, myslím si, že ve střední a východní Evropě jsou právě Poláci největším zastáncem obav proti rozpínavosti Ruska a politice Vladimíra Putina. Co se děje na Ukrajině, Poláky nenechává klidnými.
Co říkáte na ten nepořádek, který za sebou uprchlíci zanechávají?
Ten nepořádek tam v podstatě není a je. Chápu, že když vidíte ty obrázky, tak to působí hrozně, ale dochází k tomu tak, že najednou přijedou policejní autobusy a řeknou těm lidem, že mají okamžitě nastoupit. V první chvíli si ti lidé berou své děti a batoh. Když si vezmou s sebou stan, tak jim policisté řeknou, že už se to tam nevleze.
Vraťme se zpět ke knize. Halina Szpilmanová, vdova po slavném pianistovi, vzpomíná na to, jak se její manžel setkal s potomky nacistického důstojníka, který mu pomohl v podstatě přežít. Byla taková setkání vyjímečná?
V tomto případě asi znáte nebo jste slyšeli o filmu Pianista, což je vlastně příběh tohoto Szpilmana. Fascinující pro mě na tom pobytu v Polsku bylo, že si na tato místa z historie můžete sáhnout. Dodnes je ve Varšavě dům, dokonce ta půda, kde se tento pianista schovával několik měsíců. Ale v tomto případě musíte mít opravdu velkou odvahu, abyste se setkal s někým, kdo vám zničil život.
Takže to místo je volně přístupné?
Není to turistická atrakce, ale na domě v centru Varšavy je tabulka, že se zde skrýval pan Szpilman, známý pianista. Ale málokdo si najde tu odvahu, aby tam zašel. Když Lech Wałęsa v rozhovoru zmiňuje Solidaritu, tak často mluví o tom, že bojovala proti komunismu, přitom Solidarita byla autentičtější organizací než polská Dělnická strana. Tehdy to tak nebrali v tom roce 1980, kdy hnutí Solidarita vzniklo. Nemělo tolik s ideovým vymezením mnoho společného, šlo jim o to, aby měli dobrou práci, nebyla cenzura, aby byla volná média, mohli chodit svobodně do kostela, aby mléko a maso nebylo tak drahé, atd. Takže šlo spíše o jakési prvky svobody. Až později se to převrátilo v politické hnutí.
V knize není opomenuto ani téma sexuálních menšin v Polsku. Jak se vyvíjí situace těchto menšin v polské společnosti?
Myslím si, že se to momentálně moc nemění. Už dlouho sexuální menšiny bojují za to, aby měli alespoň registrované partnerství, což už v České republice zavedeno je. U nás už to nikdo moc neřeší, zatímco v Polsku je to velice citlivé téma. 95% Poláků deklaruje, že jsou věřící, takže je to zde poměrně pochopitelné. Ale už je to určitě lepší než třeba před deseti lety.
Jak se díváte na názory některých konzervativních skupin, které tvrdí, že tato problematika se často stává tématem určitých lobbistických skupin?
Určitě mají na tento názor právo. Ale myslím si, že se to často zbytečně hrotí a promítá se do toho spousta emocí. Politici v tom často nevidí ten lidský rozměr.
Vy jste se sám putování s uprchlíky zúčastnil. Jaký byl nejsilnější zážitek, který jste si odnesl?
Zážitků bylo asi víc, ale jako otec tří dětí si nedovedu představit, že bych já podnikl takovou cestu, musí tam být už opravdu velká touha. Je to pro ty rodiče i jejich děti náročné a já je obdivuji, jak to zvládají. Ale znovu opakuji, že je tam také spousta lidí, kteří toho zneužívají a myslím si, že to Evropa velice podcenila.
Jak hodnotíte jako novinář práci českých médií v této oblasti?
Znám ty reakce lidí, jak nadávají na Českou televizi, ale naštěstí veřejnoprávní média mají stále prostředky na to, aby mohly vysílat lidi do těchto míst. Být při tom, to je vlastně základ reportérské práce. Takže jsem rád, že televize i rozhlas mají tu možnost nás tam posílat. Ale uvědomuji si, že často dochází ke zkreslování, kdy se to buď zveličuje, nebo snižuje záměrně.
Besedu moderoval: Filip Šimeček
