Novou knihu Dědina nějaký knižní blogger charakterizoval takto:
S Dědinou nastává v autorčině tvorbě zásadní zlom v několika ohledech. Přdevším je to jazyková rovina, je velmi ..autorka se rozhodla napsat knihu, která vychází z jejího dětství prožitého v kraji Vysočina. Pro autentičtější dojem použila místní nářečí. Zásadně se tak v knize nesetkáte se slovem kobliha, nýbrš jedině se smažinkou, babičku s dědou najdete pouze pod pojmy bábička s dodíkem, dozvíte se, kdo se nad čím ofrňue a zfamfrněl a kdo si polévku nabral žlicou. Při čtení tedy zvažte, jestli je tohle pro vás přípustná forma. Osobně užitý jazyk hodnotím velmi pozitivně.
Také já se musím zeptat, proč v té vaší tvorbě nastal ten zásadní zlom v několika ohledech?
Já vlastně nevím, ráda bych to nějak vysvětlila, proč jsem se obrátila k tématu, které je zaměřené ven, na lidi, já to vysvětlit neumím. Já jsem se prostě jednoho dne probudila a zkusila jsem si představit, jaké by to bylo být Marunou v místním obchodě a krájet tam ten gothaj a obsluhovat ty lidi, a tím jsem spadla do Dědiny a už jsem tam zůstala, než jsem ji napsala. Ten jazyk mi přišel přirozený, protože i když už spoustu let žiju ve Znojmě, tak jsem se narodila na Vysočině v maličké vesničce. Ten jazyk je mi přirozený, takže se mi to dobře psalo, já jsem si to chtěla i zkusit tím...to vlastně ani není nářečí, je to směs hovorové řeči a různých nářečních tvarů.
Ukázka z knihy Dědina
Vypráví syn Zbyňa, je mu 28 let, je to mamánek, který se drží prodavačky Maruny za sukně, táta chce, aby hospodařil na polích, ale on nechce. Umře jim babička a jdou na pohřební hostinu do místního kulturáku.
Kultuák je fakt hnusnej. Postavili to tady za komoušů a nevím proč, ale všichni tomu říkají Pentagon. V sále s potrhaným linem a zažloutlejma záclonama stojí v řadách stoly. Liba s Helunou Paběrkovou a Maškou už nosijou polívky. Maška se celá strašně potí. Chodil jsem s ňou do školy ve městě a i když byla o neco starší, dřív se mně dost líbila. Ale jak jí přibyly roky, ztloustla, až se na ní všechno třepe. Su dost rád, že jsem s ní nakonec neskončil. Napadá mě, jaký to asi je píchat takovou tlustoprdku. Neumím si představit, jak se přes ty špeky do ní někdo může dostat, zvlášť ne Jaryn, kterej je tak hubenej. Z ničeho nic si představím, jak se malej vyhublej Jaryn plazí po tak rozložitý ženský a chce se mně zase chechtat. Rači du na hajzlík, jako že se vychcat. Hnusně to tady smrdí, v mušli tu vedou odporný rezavý proužky a na podlaze je loužička, vo který není jistý, jestli to nejsou chcanky. Rači tam na nic nehrabu, jak se začnu nahlas chechtat. Teprve až sem si jistej, že už se nerozchechtám, vrátím se do sálu. Tam už se všichni cpou a Maška roznáší řízky s bramborovým salátem. Pak se donese cukroví a kafe ve skleničkách, pěkně turek. Ženský drbou,nejdřív vopatrně a spíš vo bábičce. Vzpomínají. Co jako dělala a tak. Teta vytáhne pár fotek, kerý nechá kolovat. Vrátí se jí celý umaštěný. Za chvilku už slyším, jak vykládá, že kerási ženská smažila loni na pohřeb řízky, ale tak je připálila, že to nebylo k jídlu. Jenže, jak byla taková blbá a nevěděla si rady, tak ty řízky všem rozdala na talíř a dělala jakoby nic. A když se pak ptali, co to má znamenat, vodbyla je, že prej to jsou pohřební a basta.
Můžeš vysvětlit podtitul - pole, závist, chtíč a otčina? Co se pod tím skrývá?
Já jsem si říkala, jak tu Dědinu charakterizovat a já když jsem ty příběhy psala, tak takovým vnitřním motivem bylo zachytit skrze ty postavy nějaké lidské neřesti, které se skrývají mezi lidmi a oni na té vesnici jsou asi víc vidět než ve městě. Taky proto jsme dali na obálku talíř, protože všichni si koukají do talíře. Lidé na venkově jsou pro mě hodně charakterističtí právě takovým životem, který je spjatý s půdou, myslí na to, co se urodí a neurodí. Tak to je to pole. Závist a chtíč to jsou časté neřesti, které se tam objevují a otčina je pro mě symbol zakořenění. Ti lidé na dědinách mají jsou víc srostlí s tou zemí, mají zapuštěné kořeny. Jsou to pro mě tedy symboly, které to mají charakterizovat.
Když jsme mluvili o těch řízkách, pár lidí se tady uchechtlo a i já jsem se při té knize bavil v některých místech. Bylo to podobné, jako když se člověk dívá na film Hoří, má panenko. Vy se smějete a zároveň vás mrazí z toho, jaký člověk je. Někteří lidé mi řekli, že ta kniha je vyloženě tragická, tak se chci zeptat, jak jsi ji vlastně zamýšlela?
Já jsem to neplánovala jako tragickou knihu. Řekla bych, že jsem to plánovala jak knihu takovou, jaký život je, s tím, že do něj patří i tragické věci. Obyvatelé v té dědině občas neví, že ten jejich život působí až jako tristně nebo tragicky. A třeba ani neví, že ta situace, kterou oni prožívají strašně vážně, tak pro někoho, třeba pro čtenáře, může vyznívat komicky. A já se setkávám, a je to pro mě překvapení, s reakcemi, že to vnímají tragicky, že tak lidi na vesnici opravdu přemýšlí a žijí, až po to, že někdo to vnímá jako naprosto humorný příběh a vůbec na tom nehledá nic špatného. Ale já když jsem to psala, tak jsem si to představovala jako knížku o tom, jaký život je se vším všudy. A ani to nebylo tak, že bych jako cíleně se snažila ten humor tam dostat. Často mi to ani nedocházelo, že je to humor, třeba o těch řízkách konkrétně, to jsi mi řekl až ty.
Ukázka z knihy
Vypráví babka, které je skoro 90. Žije s dědkem a už je to manželství dlouhé a babce leze dědek hrozně na nervy a má možná radši kočku než dědka. Jednoho dne se kočka ztratí a ona chce, aby se šel podívat na půdu. Dědek tam leze a jak slézá, tak zlomí nohu v krčku.
Chvilu mě napadne, estli nemám přidržet žebřík, aby mu to nepodjelo. Ale šak ví, jak si to má postavit, není přece blbé. Jenže, sotva to domyslím, už slyším ranu. Dědek se válí na zemi.
"Co zas děláš, nemůžeš dávat pozor?" neudržím se a vyjedu. Dědek ale heká jak malé Jarda. Tak du rači k němu, abych mu přeci jen pomohla. Chytí mě za ruku a potřese do mně celou vahó, div že mě nepovalí. Řikám si: Co teď? Nechám ho ležet a letím vedle k Dohnalům. Mirek je statnej chlap, s dědkem mně pomůže. Za chvilu su zpátky, Mirek de za mnó, je vidět, že mu to není po chuti. Dělal si vo traktoru a musel všechno nechat a jít.
"Tak poďte, děda, co ste dělal?" chytá dědka za ruku a zkouší ho zvednót. Ten zas nařiká jak blbé.
"Ale tak, pro cosi sem šel na pudu a podjely mně nohy."
Dědek dobře viděl, jaký voči sem na ňé udělala. Vo kočce ani muk. Však byl Mirek už tolikrát celé vzteklé, že mu naše kočky lezou do zahrádky a serou do záhonu k jahodám.
"Můžete se postavit?" vyptává se, jako by mu dědka bylo dovopravdy líto.
"Ale moc nemužu." Dědek se při chůzi zapirá, tváří se, jaký má bolesti a to já nesnesu. Už na nim poznám, že chce, abych ho litovala. Ale to já dělat nebudu. Šak mě taky nikdo nelituje a jak mě bolivají kolena. Celý noce kolikrát nespim. To nikoho nezajímá. A on spadne z vlastní blbosti a hned abych kolem skákala. Dědka posadíme na divan, Mirkovi naliju štamprličku, aby mě nepomluvil, dá si rád, šak ho znám.
"Rači zavolejte doktora", hučí do mě a voblhíží při tom dědka. Ten schválně eště víc nařiká.
"To víš, že jo," řikám si v duchu, ale rači přikyvuju.
"Umíte to s telefonem?"
"Houby umí," pustí se do mě dědek mezi hekáním: "Ani na to nevidí."
Mirek popadne z kapse svůj telefon a než stihnu neco udělat, už vytáčí sanitku. Pak chvilu čekáme, trochu se divám z vokna, kdy pojedó, abych jim kdyžtak šla naproti. Do desiti minut je doktor tady. Hambou bych se propadla, že tady nemám ani co nabidnót. Ráno sem kópila v jednotě dvě smažinke, chytla sem sice čerstvy, ale i tak jim to dávat nebudu. To já zas vim, že doktoři jsou nóbl. Takový vobyčejný by nejedli. Tak rači nic nevytahuju, ani pořádně nepoznám, kerej je doktor, všici só v oranžovym, hrnó se k dědovi na divanu. Uklizený to sice tady jakž takž mám, ale co naplat, i tak mně je stydno.
Petra Dvořáková: Musím říct, že velkou práci měly paní korektorky, ty se nadřely. Takže my jsme to dělali dvoufázově. První jsme si vzali paní, která je přímo z té oblasti a je bohemistka, a to byla ta naše rodilá mluvčí. Ale tím, že přece jen už byla vystudovaná bohemistka, tak myslím, že při některých tvarech jí srdce krvácelo. Potom na to nastoupila ještě korektorka z vydavatelství, paní Procházková, která si taky zaslouží medaili za to, že vůbec byla ochotná se pod to podepsat, protože tam jsou tvary, které každý češtinář těžko rozdýchává. Tak to byla velká práce a byl to i boj. Ta první korektorka, rodilá mluvčí, mě nakonec přiměla vyhodit slovo tejch a do dneška si nejsem jistá, jestli jsem to měla vyhodit, protože přece jen to na tejch vysočinskej vrškách říkáme.
Velký dík patří také grafičce Lucce Zajíčkové, která knihu upravila. Je tam talířek, ten je váš rodinný?
Na obálce je talířek mojí bábičky, která už nežije a je to jediný památeční talíř po ní, který zbyl.
Čtenáři mají rádi různé pikantní příhody, které se pojí se zákulisím knih, tak já vám jedno prozradím. Když se ta kniha odbalí, tak je tam mapka, kterou nakreslila autorka. Je to ta dědina..
Já bych ráda podotkla, že to byla jen pracovní verze. Já jsem si čmárala, abych uhlídala ty vztahy v té dědině.
My jsme říkali autorce, že to má pěkné ty kresbičky. Paní Dvořáková se dala do kreslení a vytvořila doma za 14 dní asi 150 kreseb.
Jak tě pochválili doma?
Ohlasy z kraje Vysočina jsou pro mě naprosto ohromující. Okamžitě to bylo identifikováno jako autobiografie, ale nikdo není schopen říct, kdo tam jsem já, když je to tedy autobiografie. Já jim tvrdím, že já jsem ten řezník. Nevím, proč ti lidi se tam hledají na základě naprosto obecných indicíí, jako že třeba se na vesnici někdo řízne do prstu na cirkuli, což je častý úraz, to se stane v každé dědině, a nebo na základě mapy proběhla identifikace. Ale to nebylo na Vysočin, protože tady je u sebe Jednota, kostel a taneční parket. To identifikovali lidi od nás ze Znojma, že to jsou Práče. Nejsou, je to vymyšlené, ale lidi se s tím ztotožňují.
Myslím si, že se spisovatelkám ženám hůře píšou mužské postavy a naopak, což je přirozené. Já jsem právě na té knížce obdivoval, že tam jsou dobře napsaní i ti chlapi a ten jejich svět a sugesce je dokonalá. Já jsem na vesnici vyrostl a tam chlapi opravují moped, sekají trávu a podobně. A já jsem zažíval skoro šok, že to je reálné, že to vše existuje. Tak se chci zeptat, jak toho autor docílí?
Nevím, když už mám ten nápad, tak většinou píšu tak, že zkouším být emočně tou postavou. A když se do ní zkusím vcítit, vidím to jako obraz, proto asi dělám scenáristiku. Přesně vidím obraz, jak ten Josef jde, chce tam odnosit ty traverzy a vidí, že je to zarostlé, že to musí oséct, protože mu to jinak nepůjde. Nevím, kde jsem k tomu příšla. I když na vesnici nežiju, ale když jsem tam jako dítě žila, viděla jsem tam spoustu věcí, které jsem se nesnažila zapamatovat, ale byly přirozené. A pak když autor píše, vcítí se do postavy, tak to všechno se mu vybavuje. Takže tak si to vysvětluju.
Baví tě toto psaní pro radost? Kde není žádný tematický rámec...
Baví, protože se vcítím do těch postav a baví mě jimi být. Píšu to do té doby, dokud mě být tou postavou. A pak mám pocit, že už by to stačilo. Takže nemám pocit po tématu jako spíš po vyzkoušení, jak se té postavě žije. Já si můžu najít jakékoliv téma, ale když nemám ten pocit, že se do postavy dokážu vžít, až se jí přímo při psaní stát, tak to stejně nemůžu napsat.
Jak si představuješ svého ideálního čtenáře?
Já si považuju každého čtenáře, který přečte mou knihu. Nemám moc představu o tom, jaký by měl být ideální čtenář, ale vždycky mě potěší, když mi někdo napíše na knihu reakci. Samozřejmě autora vždy těší pochvaly a mrzí ho kritické reakce, ale kritická reakce má nějaké opodstatnění. Pro autora je důležité mít zpětnou vazbu.
