Tvorba básníka Sü Č’-moa slouží v čínské kultuře za určitý mezník, neboť je dokladem jedinečných změn, jimiž při svém otevírání se světu společnost jeho rodné země na počátku minulého století procházela. Ač jeho poezie obsahuje tradiční témata, jako je lyrické opěvování krásy a bohatosti přírody, je často impresionistickou koláží vytvořenou ze směsice míhajících se barev, oslavuje lásku, rmoutí se nad pomíjivostí lidské existence, soucítí s trpícími, či vyjadřuje touhu zachovat si opti­mismus a tvůrčí zanícení a zprvu je psána klasickou čínštinou při zachování klasické formy, postupně do ní více a více pronikají západní témata, jako je pesimismus, politické motivy nebo do sebe včleňuje prvky křesťanství, buddhismu či hinduismu. Poezie, při jejímž psaní básník vydatně čerpal ze svého, na tu dobu nebývale bouřlivého a na události nabitého, i když velmi krátkého života, tak stojí v zajímavém mezisvětí, jakoby vstřícně rozkročena do několika stran, a tím i k nám, českým čtenářům. Souznění způsobu prožívání a tvoření, které u tohoto autora nacházíme, spolu s prolnutím vlivu dvou tak stále odlišných světů Východu a Západu zanechalo odkaz lyricky a symbolicky bohatý, avšak prosycený pokorou mysli a prostotou srdce.