Mezi manželkami anglického krále Jindřicha VIII. má jeho šestá a poslední žena velmi zvláštní postavení. Jako jediná vyšla z královského manželství živá – a přece (nebo snad právě proto?) je nejméně známá. Převládá o ní mlhavá představa, že to byla nejspíš usedlá matróna, kterou si stárnoucí monarcha vybral pro její ošetřovatelské schopnosti a minulosti bez poskvrnky. Takové mínění ovšem zdaleka neodpovídá pravdě. Kateřina byla atraktivní, inteligentní a vzdělaná žena. Bylo jí teprve třicet let a milovala jiného muže, když se o ni začal král ucházet. Moudrá Kateřina věděla, že sňatku s Jindřichem se nevyhne – ostatně jako dcera dvořanů mohla sledovat, jak se král s léty mění z oslnivého mladíka v nedůtklivého, podezřívavého vladaře, jenž se zbavuje jedné ženy za druhou. Osud se s Kateřinou nikdy příliš nemazlil, a snad proto ji představa manželství s Jindřichem tolik neděsila. „Zkrocení zlého muže“ se však konalo jen zčásti – král si jí sice vážil a jistě ji měl rád, jak se však zhoršoval jeho zdravotní stav, stávalo se soužití s ním stále složitějším. Nejednu horkou chvilku připravil Kateřině i intrikami prolezlý dvůr. Vysvobodila ji až Jindřichova smrt a ona se mohla konečně provdat za svou starou lásku, šarmantního, ale chorobně ctižádostivého Toma Seymoura. Její štěstí však nemělo