Zvedl se milostný závan větru, v dálce nad polesím kolem Kvildy a Borových Lad posbíral vůni rašelinišť a jeho dech oživil celé Pošumaví. I moje srdce jako by čekalo na ten životodárný vánek nevýslovné radosti přírodních sil, naprosto nezávislých na lidské vůli a usilování.
Člověk by měl cítit rozdíl mezi tím, co může sám vytvořit, o co se může snažit v přírodě udělat a tím, co přichází zcela nezávisle na jeho bytí, co jej unáší, povznáší, co mu přináší dech vesmírného, nepopsatelného dárce vnitřní radosti a pokoje. Boží muka o té podvojnosti lidského úsilí a božích darů stále hovoří.