Kniha se věnuje československo-italským vztahům od nástupu fašismu do konce dvacátých let, tématu, kterému zatím historiografie věnovala jen minimální pozornost. Praha a Řím se přitom v této době staly hlavními konkurenty v zápase o zisk politické a hospodářské převahy ve střední a jihovýchodní Evropě.
Obě země měly v tomto prostoru dalekosáhlé záměry. Československo usilovalo o upevnění statu quo daného pařížskými mírovými smlouvami a v této souvislosti se chtělo profilovat jako jakýsi vůdce malých a středních nástupnických států Rakouska-Uherska. Itálie region střední a jihovýchodní Evropy naopak považovala za přirozenou oblast svého mocenského vlivu, navíc se postupem času stále víc přikláněla na stranu revizionistických zemí.
Praha a Řím sice v roce 1924 podepsaly smlouvu o přátelství, nedokázaly ale najít základnu pro vzájemnou spolupráci. Monografie Praha proti Římu na základě rozsáhlého studia archivních materiálů zaplňuje jedno z největších bílých míst, které v dějinách zahraniční politiky meziválečného Československa dosud přetrvávalo.